Když se do jedné garsonky nevejde celá rodina: Příběh o lásce, zklamání a hledání vlastního místa

„To snad nemyslíš vážně, Honzo! Jak si představuješ, že budeme tři v jedné garsonce?“ vykřikla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. Honza stál u okna, zády ke mně, a jeho ramena byla napjatá. „Lucie nemá kam jít, Jitko. Dostal jsem ji na starost. Je to moje dcera.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil. Před dvěma lety jsem si Honzu brala s tím, že začneme nový život. Věděla jsem, že je rozvedený a má dceru z předchozího manželství, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo ovlivnit náš každodenní život tak zásadně. Byla jsem přesvědčená, že jeho minulost je uzavřená kapitola.

„A co já? Na mě jsi vůbec nepomyslel?“ zeptala jsem se tišeji, skoro šeptem. Honza se otočil a v očích měl něco, co jsem u něj ještě neviděla – tvrdost. „Jitko, Lucie je moje krev. Nemůžu ji nechat na ulici. Je to jen na pár měsíců, než si najde něco vlastního.“

Jenže já věděla své. V Praze není jednoduché najít bydlení, zvlášť pro studentku. A naše garsonka? Dvacet pět metrů čtverečních, jedna postel, malý gauč a kuchyňský kout. Už teď jsme si občas lezli na nervy. Jak to bude vypadat s třetím člověkem?

První večer, kdy Lucie přijela, byl zvláštní. Přinesla si dva kufry a batoh, usmívala se a snažila se být milá. „Ahoj Jitko, děkuju moc, že mě tu necháte,“ řekla a já cítila, jak se ve mně všechno svírá. Nechtěla jsem být zlá, ale připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním bytě.

Noci byly nejhorší. Lucie spala na gauči, Honza vedle mě v posteli a já se budila každou chvíli. Slyšela jsem její tiché vzdechy, když se snažila usnout, šustění papírů při učení i její rozhovory s kamarádkami po telefonu. Najednou jsem neměla žádné soukromí. Když jsem chtěla jít do koupelny, musela jsem čekat. Když jsem chtěla vařit, musela jsem se ptát, jestli někdo nepotřebuje kuchyň.

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Honza mě nechápal. „Vždyť je to jen dítě,“ říkal mi pořád dokola. Ale já v Lucii viděla všechno, co mi připomínalo jeho minulost – jeho bývalou ženu, jejich společné zážitky, jejich rodinu, do které já nikdy nepatřila.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u stolu a Lucie vyprávěla o škole. Honza se smál jejím vtipům a já měla pocit, že tam vůbec nejsem. „Jitko, co si o tom myslíš?“ zeptala se mě najednou Lucie a já nevěděla, co říct. Připadala jsem si jako cizinec.

Začala jsem trávit víc času v práci nebo venku s kamarádkami. Domů jsem chodila později a později. Jednou mi kolegyně Jana řekla: „Jitko, ty jsi úplně jiná. Co se děje?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni a všechno jí vyklopila.

Doma to bylo čím dál horší. Honza mi vyčítal, že nejsem k Lucii dostatečně milá. Lucie se mi začala vyhýbat a já jí to nemohla mít za zlé. Byla mladá a chtěla žít svůj život – stejně jako já.

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela Honzu a Lucii smát se v kuchyni. Zastavila jsem se ve dveřích a pozorovala je. Byli šťastní – beze mě. Uvědomila jsem si, že už tam nepatřím.

Večer jsem si sedla k Honzovi na postel a řekla mu: „Honzo, takhle to dál nejde. Já už to nezvládám.“ Podíval se na mě překvapeně: „Jitko, vždyť je to jen dočasné.“

„Ale pro mě je to nekonečné,“ odpověděla jsem tiše.

Následující dny byly plné ticha a napětí. Přemýšlela jsem o rozvodu – slovo, které mi dřív připadalo cizí a vzdálené. Teď bylo najednou tak blízko.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do tašky a odešla k Janě. Honzovi jsem nechala dopis na stole: „Promiň mi to všechno. Potřebuju najít sama sebe.“

Teď sedím u okna v Janině bytě a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi láskou k partnerovi a vlastním štěstím? Je špatné chtít mít svůj prostor? Nebo je špatné obětovat všechno pro rodinu?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo odejít, když už nemůže dýchat ve vlastním domově?