Když se rodina rozpadá: Příběh o lásce, zradě a boji o syna

„Tohle dítě nikdy nebude normální, Lucie! Proč nám to děláš?“ křičela na mě tchyně, zatímco jsem stála v kuchyni a snažila se nebrečet. V ruce jsem svírala hrnek s čajem, který se mi třásl tak, že horká voda cákala na ubrus. Petr, můj manžel, seděl u stolu a mlčel. Jeho pohled byl prázdný, jako by už dávno odešel někam, kam já nemám přístup.

Bylo mi dvacet dva, když jsme se s Petrem vzali. Byla jsem zamilovaná až po uši, naivní a plná snů o společném životě. Petr byl o pět let starší, měl práci v IT firmě a jeho rodina mě přijala s otevřenou náručí – alespoň jsem si to tehdy myslela. První rok byl krásný. Smáli jsme se, plánovali dovolené, malovali dětský pokojíček v našem malém bytě na Žižkově.

Pak přišla ta rána. Ve dvacátém týdnu těhotenství mi lékař oznámil, že náš syn má vrozenou vadu srdce. „Bude potřebovat operaci hned po narození,“ řekl mi klidně, ale já měla pocit, že se mi zhroutil svět. Když jsem to řekla Petrovi, objal mě. „Zvládneme to,“ šeptal mi do vlasů. Ale už tehdy jsem cítila, že jeho hlas není tak pevný jako dřív.

Tchyně, paní Novotná, byla jiná liga. „To je tvoje vina,“ řekla mi hned první večer, když jsme jí to oznámili. „V naší rodině nic takového nikdy nebylo.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není moje chyba, ale ona mě jen probodla pohledem a odešla do ložnice.

Týdny plynuly a napětí doma houstlo. Petr začal chodit domů později a později. Když jsem ho konfrontovala, jen mávl rukou: „Mám toho v práci moc.“ Ale já věděla, že to není pravda. Jednou jsem našla v jeho telefonu zprávy od nějaké Aleny. Srdce mi bušilo až v krku. „To je jen kolegyně,“ tvrdil mi, když jsem ho s tím konfrontovala. Ale jeho oči uhýbaly.

Porod byl těžký. Malý Matyáš přišel na svět s modravými rty a okamžitě ho odvezli na JIPku v Motole. Já ležela na pokoji sama a modlila se, aby přežil. Petr přišel až druhý den. „Musím do práce,“ řekl mi bez emocí a odešel.

První týdny byly peklo. Každý den jsem jezdila za Matyášem do nemocnice, seděla u jeho postýlky a zpívala mu ukolébavky. Tchyně mi volala jen proto, aby mi připomněla, jak jsem všechno zkazila. „Kdybys byla lepší matka…“ slýchala jsem pořád dokola.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petrovy věci pryč. Na stole ležel lístek: „Omlouvám se, Lucie. Nezvládám to.“ Zhroutila jsem se na podlahu a brečela tak dlouho, až mě bolela hlava i duše.

Začal boj o Matyáše. Petr podal žádost o rozvod a jeho matka mě začala pomlouvat po celé rodině i sousedství. „Lucie je hysterka, nezvládá péči o dítě,“ říkala všem známým. Sociálka mi přišla na kontrolu domů. Musela jsem dokazovat, že mám pro Matyáše všechno potřebné – léky, přístroje, čistotu.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála paní Novotná s Petrem. „Chceme si Matyáše vzít k sobě,“ oznámila mi bez úvodu. „U nás bude mít lepší péči.“

„Nikdy!“ vykřikla jsem a sevřela syna v náručí. „Jste jeho babička, ne matka!“

Petr stál opodál a mlčel. Viděla jsem v jeho očích slzy – nebo to byla jen únava? Nevěděla jsem.

Začaly soudy. Každý den jsem chodila do práce do školní jídelny a večer běžela za Matyášem do nemocnice nebo domů k jeho postýlce. Byla jsem vyčerpaná, ale nevzdávala jsem se.

Jednou v noci měl Matyáš záchvat a já volala sanitku. Lékařka mě chválila za rychlou reakci: „Bez vás by to nepřežil.“ V tu chvíli jsem věděla, že bojuju správně.

Soud nakonec rozhodl v můj prospěch – Matyáš zůstal se mnou. Petr platil alimenty a občas poslal zprávu: „Jak se má?“ Nikdy už jsme spolu nemluvili jako dřív.

Dnes je Matyášovi pět let. Je slabý, často nemocný, ale směje se na mě tím svým zvláštním úsměvem a říká: „Mami, mám tě rád.“

Někdy si večer sednu k oknu s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč se rodina dokáže tak rychle rozpadnout? A proč je pro některé lidi jednodušší utéct než bojovat? Co byste udělali vy na mém místě?