Když telefon zvoní a bolí: Příběh matky z Brna a její vzdálené dcery

„Barboro, zase ti volá Martina,“ ozvalo se z kuchyně, kde můj muž Petr stál u dřezu a myl nádobí. Srdce mi poskočilo. Vždycky mi poskočí, když vidím její jméno na displeji. Ale už to není ta radostná nervozita, jako když byla malá a volala mi ze školy, že dostala jedničku. Teď je to spíš směs strachu, bolesti a naděje, že tentokrát to bude jiné.

„Ahoj mami,“ ozvalo se do telefonu. Hlas měla unavený, podrážděný. „Potřebuju půjčit peníze. Zase mi nevyšla výplata.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. „Martino, už jsme ti s tátou říkali, že nemůžeme pořád jen posílat peníze. Musíš si najít stabilní práci.“

„To se ti řekne! Ty jsi nikdy neměla problémy, viď? Všechno jsi měla na zlatém podnose!“ vyštěkla na mě. V tu chvíli jsem cítila, jak se mezi námi zvedá další zeď. Další cihla do zdi, kterou jsme si postavily za poslední roky.

Položila jsem telefon a sedla si ke stolu. Petr přišel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Zase to bylo o penězích?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem. „Nevím, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme jí dali všechno. Lásku, podporu, vzdělání…“

Petr si povzdechl. „Možná jsme jí dali až moc.“

Vzpomínám si na dobu, kdy byla Martina malá holčička s copánky a smála se na celé kolo. Byla šikovná, chodila na klavír, hrála volejbal. Byli jsme normální česká rodina v Brně – víkendy na chatě u Svitavy, společné večeře, hádky o maličkosti.

Všechno se začalo měnit na střední škole. Martina začala chodit s Honzou, klukem z vedlejší třídy, který měl vždycky problémy s autoritami. Najednou se doma zavírala do pokoje, přestala s námi mluvit. Když jsme se jí snažili domluvit, odsekávala nebo mlčela.

Jednou v noci přišla domů opilá. Bylo jí sedmnáct. Seděla jsem u její postele a čekala, až se probudí. „Mami, nech mě být,“ zamumlala tehdy a otočila se ke zdi.

Po maturitě odešla do Prahy na vysokou. Byli jsme na ni pyšní – první v rodině, kdo šel studovat na Karlovu univerzitu! Ale už tehdy jsem cítila, že se něco láme. Volala čím dál míň. Když přijela domů na Vánoce, byla nervózní, podrážděná. S Petrem jsme si říkali, že je to jen období.

Pak přišel první telefonát o peníze. „Mami, potřebuju zaplatit kolej.“ Pak další – „Mami, rozbil se mi notebook.“ A pak už to šlo rychle: „Mami, nemám na nájem.“

Snažila jsem se být chápavá. Vždyť život v Praze je drahý! Ale postupně jsem si začala všímat vzorců: Martina volala jen tehdy, když něco potřebovala. Když jsem jí jednou zavolala já jen tak – jak se má, co dělá – byla otrávená: „Mami, nemám čas.“

Jednou jsem to nevydržela a rozplakala se před Petrem: „Proč nás má jen jako bankomat? Kde je ta holčička, kterou jsem vychovala?“

Petr mě objal: „Možná jsme ji rozmazlili. Možná jsme jí nedali dost prostoru padat a vstávat.“

Začali jsme s Petrem chodit na rodinnou terapii. Chtěli jsme pochopit, co děláme špatně. Terapeutka nám řekla: „Musíte nastavit hranice. Vaše dcera je dospělá žena.“

Když jsem to Martine řekla do telefonu poprvé – že už jí další peníze neposkytneme – rozzuřila se: „Takže mě necháte na ulici? To jste pěkní rodiče!“

Ten večer jsem nespala. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o prvních krůčcích, o školních besídkách, o tom, jak jsme ji s Petrem učili jezdit na kole v Lužánkách…

Další týdny byly tiché. Martina nevolala vůbec. Já jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Petr mě přesvědčoval: „Musíme to vydržet.“

Jednoho dne mi přišla SMS: „Mami, promiň… Můžeme si promluvit?“

Setkaly jsme se v kavárně na České. Martina byla pohublá, unavená, ale v očích měla něco nového – snad pokoru? „Mami… já nevím, jak dál,“ řekla tiše.

Objala jsem ji a poprvé po letech jsem necítila jen bolest nebo vztek – ale i naději.

Dnes je to lepší. Martina si našla práci v knihkupectví a bydlí s kamarádkou v podnájmu. Občas mi zavolá jen tak – zeptat se, jak se máme s tátou.

Ale pokaždé když zazvoní telefon a vidím její jméno… pořád mám strach.

Udělali jsme chybu? Nebo je to prostě život? Jak poznat tu hranici mezi pomocí a rozmazlováním? Co byste udělali vy na mém místě?