Linda a sen o dokonalé rodině: Pravda, která mě zničila
„Tomáši, proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho mobilu našla zprávu od ženy, jejíž jméno mi bylo povědomé. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Tomáš se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – směs viny, strachu a únavy. „Lindo, prosím tě… není to tak, jak si myslíš.“
Ale já už jsem věděla dost. Vždycky jsem si představovala, že naše rodina bude dokonalá. Já, Tomáš a naše tři děti – dva kluci, Honzík a Matěj, a nejmladší Anička, kterou jsem si tolik přála. Když jsem byla malá holka v Plzni, snila jsem o tom, že jednou budu mít dceru. Že jí budu česat vlasy, povídat si s ní o životě a chránit ji před světem. A teď? Teď jsem měla pocit, že všechno je jenom iluze.
Tomáš byl vždycky vzorný manžel. Pracoval jako projektant v jedné stavební firmě a domů nosil pravidelně výplatu. Nikdy jsme neměli moc peněz nazbyt, ale na děti a domácnost vždycky bylo. Já jsem pracovala na poloviční úvazek v knihovně, abych mohla být víc doma. Večer jsme si sedli k televizi, dali si skleničku vína a povídali si o všedních starostech – školní úkoly, rozbité kolo, sousedé, co zase dělají hluk.
Ale poslední rok se něco změnilo. Tomáš byl často zamyšlený, večer zůstával dlouho v práci a když přišel domů, byl podrážděný. Myslela jsem si, že je to kvůli penězům – inflace rostla, účty za energie byly šílené a já musela šetřit i na jídle. Ale pak jsem začala cítit něco jiného. Takové to ženské tušení.
Jednoho večera jsem si všimla, že Tomáš nechal mobil na stole odemčený. Nikdy to nedělal. A tehdy jsem to udělala – otevřela jsem jeho zprávy. Byla tam konverzace s nějakou Evou. „Dneska to bylo krásné. Chybíš mi,“ stálo tam. V tu chvíli se mi zhroutil svět.
„Lindo… prosím tě… je to kolegyně z práce. Pomáhám jí s rozvodem,“ začal Tomáš vysvětlovat. Ale já už nevěřila ani slovo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy přišel pozdě domů. Na jeho pohledy do prázdna. Na to, jak se vyhýbal mým otázkám.
„A co děti? Myslel jsi na ně? Myslel jsi na mě?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.
Tomáš mlčel. Jen seděl na židli a díval se do země.
Dny plynuly a já se snažila tvářit před dětmi, že je všechno v pořádku. Honzík měl přijímačky na gympl a Matěj začal chodit do fotbalového kroužku. Anička mi každý večer šeptala do ucha: „Maminko, mám tě ráda.“ A já ji hladila po vlasech a přemýšlela, jestli jí jednou budu muset vysvětlovat, proč už táta nebydlí s námi.
Začala jsem být podrážděná i já. Každá maličkost mě rozčilovala – rozházené boty v předsíni, neumyté nádobí, Tomášovo mlčení. Jednou večer jsme se pohádali tak hlasitě, že sousedka paní Novotná druhý den přišla s koláčem a soucitným pohledem: „Lindo, kdybys něco potřebovala…“
V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mého smutku: „Lindo, jsi v pořádku?“ Jen jsem pokrčila rameny a šla dál rovnat knihy do regálu.
Jednoho dne mi Eva napsala sama – našla mě na Facebooku. „Lindo, omlouvám se, nechtěla jsem ti ublížit.“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít počítač. Jak může někdo takhle vstoupit do cizí rodiny?
Večer jsem Tomáše postavila před hotovou věc: „Chci vědět pravdu. Chci vědět všechno.“
A tehdy mi řekl něco, co mě úplně zlomilo: „Lindo… já už dlouho nejsem šťastný. Snažil jsem se kvůli dětem i kvůli tobě… ale s Evou je to jiné.“
Seděla jsem v kuchyni do noci a přemýšlela nad svým životem. Co teď? Mám odejít? Mám bojovat za naši rodinu? Nebo mám Tomáše pustit a začít znovu?
Dny se táhly jako smůla. Děti něco tušily – Honzík byl zamlklý, Matěj zlobil ve škole a Anička se ke mně tiskla ještě víc než dřív.
Jednou večer přišla Anička za mnou do postele: „Maminko, proč jsi smutná?“ Objala mě a já poprvé po dlouhé době brečela nahlas.
Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli mám sílu odpustit nebo odejít. Ale jedno vím jistě – už nikdy nebudu stejná.
Možná je čas přestat snít o dokonalé rodině a začít žít skutečný život – i když bolí.
Co byste udělali na mém místě? Má cenu bojovat za rodinu kvůli dětem, nebo je lepší odejít a začít znovu?