Mezi dětstvím a odpovědností: Příběh mladé matky v Brně

„To nemyslíš vážně, Anno! Vždyť ti je teprve šestnáct!“ křičela na mě máma, zatímco táta mlčky zíral do stolu. V kuchyni to páchlo spáleným čajem a napětím, které by se dalo krájet. Byla jsem tam já, s rukama sevřenýma v pěst, a mezi námi ležela těhotenská průkazka. Nikdy nezapomenu na ten pocit – směs strachu, hanby a zoufalé touhy utéct pryč.

„A kdo je ten kluk?“ zeptal se táta konečně, hlas mu zněl cize. „Petr…“ zašeptala jsem. „Ale on… on už se mnou nechce nic mít.“

Máma se rozplakala. Táta vstal a odešel z místnosti. Zůstala jsem tam sama, s vědomím, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Od té chvíle jsem byla pro většinu lidí jen ta holka, co si zkazila život. Ve škole na mě ukazovali prstem, kamarádky se mi přestaly ozývat. Jediná, kdo mi zůstal, byla Bára – ale i ona měla své vlastní problémy a nemohla mi být pořád nablízku.

Každý den jsem chodila do školy s narůstajícím břichem a s pocitem, že všichni čekají, kdy to vzdám. Učitelka češtiny mi jednou po hodině řekla: „Anno, jsi chytrá holka. Nezahoď všechno kvůli jedné chybě.“ Ale pro mě to nebyla chyba. Byla to realita, kterou jsem musela přijmout.

Když jsem byla v osmém měsíci, máma mi oznámila, že budu muset odejít z domu. „Nemáme na to peníze. A já už to psychicky nezvládám,“ řekla mi bez emocí. Sbalila jsem si pár věcí do batohu a odešla k babičce na druhý konec Brna. Babička byla jediná, kdo mě objal a řekl: „Neboj se, Aničko. Společně to zvládneme.“

Porod byl rychlý a bolestivý. Když mi dali malou Klárku do náruče, rozbrečela jsem se štěstím i strachem zároveň. Najednou jsem byla za někoho zodpovědná – a přitom jsem sama ještě dítě.

První měsíce byly peklo. Klárka pořád plakala, já byla vyčerpaná a babička už neměla tolik sil jako dřív. Peníze nám docházely, sociálka nám posílala jen minimum. Každý den jsem si vyčítala, že jsem všechno pokazila – sobě i své dceři.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Brna. Babička přišla ke mně a pohladila mě po vlasech: „Víš, Aničko, život není fér. Ale ty máš sílu bojovat. Vidím to v tobě.“

Začala jsem chodit na večerní školu a při tom pracovala na poloviční úvazek v pekárně. Každé ráno jsem vstávala ve čtyři, abych stihla všechno zařídit – nakrmit Klárku, připravit ji do jeslí, dojít do práce a pak do školy.

Jednoho dne jsem potkala Báru před obchodem. „Aničko! Ty jsi to nevzdala…“ objala mě pevně. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem, co jsme prožily. Bára mi řekla: „Jsi pro mě hrdinka.“

Ale ne každý mě viděl takhle. Když jsem šla s Klárkou po ulici, slyšela jsem šeptání: „To je ta mladá matka…“ Jedna sousedka mi dokonce řekla do očí: „Taková ostuda pro rodinu.“

Nejhorší bylo setkání s Petrem. Potkali jsme se náhodou na zastávce šaliny. „Ahoj,“ řekl rozpačitě. „To je tvoje?“ kývl směrem ke Klárce.

„Naše,“ opravila jsem ho tiše.

„Promiň… já… nevěděl jsem, co dělat,“ koktal.

„Teď už je pozdě,“ odpověděla jsem a odešla pryč.

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Kdy jsem brečela do polštáře a přála si být zase malou holkou bez starostí. Ale pak jsem viděla Klárku smát se na mě svýma velkýma očima – a věděla jsem, že musím jít dál.

Po dvou letech jsem úspěšně odmaturovala na večerní škole. Babička plakala radostí a Klárka mi podávala květinu s dětskou kresbou: „Maminko, mám tě ráda.“

Dnes je mi dvacet jedna let a studuji na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Klárka chodí do školky a já pracuji jako asistentka ve škole pro děti s poruchami učení. Není to lehké – pořád bojuji s předsudky i finančními problémy – ale už vím, že nejsem slabá.

Někdy si říkám: Proč je v Česku pořád tak těžké být mladou matkou? Proč místo podpory slyšíme jen odsouzení? Myslíte si, že bychom měli být k sobě navzájem laskavější?