Mezi dvěma světy: Láska, která rozděluje rodinu

„Proč jsi nám to neřekla dřív?“ křičela máma přes stůl, zatímco táta mlčky svíral hrnek kávy a babička si nervózně pohrávala s růžencem. Déšť bubnoval na okno našeho panelákového bytu v Brně a já měla pocit, že se dusím. „Protože jsem věděla, že tohle přijde,“ zašeptala jsem. „Mami, tati… já ho miluju.“

Bylo mi dvacet čtyři a poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem našla někoho, kdo mi rozumí. Petr byl jiný než všichni kluci z fakulty – laskavý, chytrý, s očima, které se smály i když mlčel. Jenže měl jednu „vadu“: jeho dědeček byl Němec, který za války sloužil ve Wehrmachtu. A moje rodina? Ta nikdy nezapomněla na to, co Němci udělali našim předkům v Sudetech.

„Tohle není jen tak nějaký kluk z ulice! Jeho rodina… jeho krev…“ začala babička a slzy jí stékaly po tvářích. „Tvůj děda přišel o bratra kvůli nim!“

Táta se konečně ozval: „Myslíš, že na to můžeme jen tak zapomenout? Že se všechno smaže tím, že si přivedeš domů Němce?“

„On není Němec! Narodil se tady, jeho máma je Češka! On za nic nemůže!“ bránila jsem Petra zoufale.

Bratr Honza seděl v koutě a mlčel. Věděla jsem, že mě chápe, ale bál se postavit rodičům. Vždycky byl ten rozumnější z nás dvou.

Ten večer jsem poprvé pochopila, jak hluboko sahají jizvy minulosti. Doma jsme měli staré fotografie z vesnice u Opavy, kde naši žili před odsunem Němců. Děda nikdy nemluvil o tom, co zažil v roce 1945, ale jeho ticho bylo hlasitější než jakákoli slova.

Další dny byly peklo. Máma se mnou nemluvila, táta chodil domů pozdě a babička se za mě modlila. Jen Honza mi občas napsal zprávu: „Drž se.“

Petr mi chtěl být oporou. „Pojď ke mně domů,“ navrhl jednou večer, když jsem brečela na lavičce v Lužánkách. „Moje máma tě ráda pozná.“

Jeho byt voněl vanilkou a kávou. Jeho máma, paní Novotná, byla drobná žena s laskavým pohledem. „Vím, že to máš těžké,“ řekla mi tiše. „Ale láska je silnější než minulost.“

Chtěla jsem tomu věřit. Ale doma to bylo čím dál horší. Máma začala schovávat moje dopisy od Petra a jednou mi dokonce zabavila mobil. „Dokud žiješ pod naší střechou, budeš poslouchat!“ křičela.

Jednou večer jsem zaslechla hádku rodičů za zavřenými dveřmi:

„Nech ji být! Je dospělá!“

„A co když si ho vezme? Co řeknou sousedi? Co babička?“

„Není přece nacista! Je to slušný kluk!“

To byla první trhlina v jejich jednotné frontě.

Jednou přišla babička za mnou do pokoje. Sedla si na postel a dlouho mlčela.

„Víš… já taky milovala jednoho Němce,“ řekla najednou. „Bylo mi sedmnáct. Jmenoval se Hans. Zachránil mě před ruským vojákem… Ale pak ho odvedli a už jsem ho nikdy neviděla.“

Zůstala jsem zírat.

„Nikdy jsem o tom nemluvila,“ pokračovala babička tiše. „Ale láska si nevybírá. Jenže tehdy to bylo jiné… Dnes už bys možná mohla mít víc štěstí.“

Poprvé jsem cítila naději.

Další týdny byly plné napětí i malých vítězství. Táta začal Petrův původ brát méně vážně a jednou dokonce prohodil: „Hlavně když tě má rád.“ Máma ale pořád odmítala přijmout, že bych mohla být šťastná s někým „z druhé strany“. Často mi vyčítala: „Zapomněla jsi na dějiny? Na to, co jsme prožili?“

Jednoho dne jsem se rozhodla: buď budu žít podle sebe, nebo navždy zůstanu vězněm cizích vzpomínek.

Sbalila jsem si pár věcí a odešla k Petrovi. Máma plakala, táta mě objal a Honza mi dal do ruky klíče od bytu: „Kdyby něco…“

První týdny byly těžké. Chyběla mi rodina i vůně domova. Ale Petr byl trpělivý a jeho máma mi pomáhala najít práci v knihovně.

Jednou večer přišla sms od mámy: „Chybíš nám.“

O týden později jsme šli s Petrem na návštěvu. Babička mě objala a šeptla: „Promiň.“ Táta podal Petrovi ruku. Jen máma zůstala stát opodál.

„Mami…“ začala jsem.

„Potřebuju čas,“ řekla tiše.

Dnes už vím, že některé rány se hojí pomalu. Ale věřím, že láska může překlenout i ty nejhlubší příkopy.

Někdy večer přemýšlím: Kolik lidí v Česku ještě žije ve stínu minulosti? A kolik z nás má odvahu jít proti proudu a žít podle svého srdce?