Můj bratr je čtyřicetiletý starý mládenec – a já viním naši mámu
„Proč jsi zase sám, Petře? Vždyť už ti bude čtyřicet čtyři! Kdy mi konečně představíš nějakou nevěstu?“ slyším mámu, jak lamentuje v kuchyni, zatímco míchá polévku. Sedím u stolu a dívám se na svého bratra, který jen mlčky zírá do talíře. Jeho ramena jsou shrbená, oči prázdné. V tu chvíli cítím, jak se ve mně vaří vztek i lítost zároveň.
„Mami, nech ho být,“ ozvu se tiše, ale ona mě ignoruje. „Všichni jeho vrstevníci už mají rodiny! Co z něj bude? Kdo se o něj postará, až tady nebudu?“ pokračuje dál a Petr jen sevře lžíci pevněji. Vím, že by nejradši odešel, ale nemá kam. Nikdy neměl svůj byt, nikdy nebyl dlouho s žádnou ženou. Vždycky byl doma – pro mámu.
Vzpomínám si na dětství. Petr byl vždycky ten hodný syn. Když táta odešel, bylo mu třináct. Máma se sesypala a Petr se stal jejím opěrným bodem. „Musíš být silný,“ říkala mu pořád. „Jsi muž v domě.“ Já byla malá, všechno jsem sledovala zpoza rohu. Petr přestal chodit ven s kamarády, přestal jezdit na tábory. Místo toho vařil, uklízel a utěšoval mámu, když plakala.
Když jsem byla na střední, Petr už pracoval v místní knihovně. Každý den po práci šel domů – nikdy do hospody, nikdy na rande. Máma mu volala každou hodinu: „Kde jsi? Přijdeš brzy? Potřebuju tě.“ A on vždycky přišel.
Jednou jsem ho přistihla, jak si v pokoji potichu povídá s nějakou dívkou po telefonu. Smál se. Bylo to poprvé po letech, co jsem ho slyšela šťastného. Ale když máma vešla do pokoje a začala se vyptávat, s kým mluví, Petr zrudl a rychle zavěsil. „To byl kolega z práce,“ zalhal.
Od té doby už jsem ho nikdy neslyšela smát se tak upřímně.
Teď je mi třicet tři a mám vlastní rodinu. S manželem vychováváme dvě děti v paneláku na sídlišti v Brně. Petr stále bydlí s mámou v našem starém bytě na Lesné. Každý víkend tam jezdím na návštěvu – a pokaždé slyším stejný rozhovor.
Jednou jsem to nevydržela. „Mami, proč mu pořád vyčítáš, že je sám? Vždyť jsi ho nikdy nepustila žít vlastní život!“ vyhrkla jsem.
Máma se na mě podívala s očima plnýma slz: „Já jsem ho jen chtěla ochránit! Po tátovi jsem měla strach…“
Petr seděl mezi námi jako stín. „To je v pořádku,“ zamumlal. Ale nebylo.
Začala jsem si všímat drobností – Petr nikdy nemluví o svých snech nebo plánech. Nikdy neodporuje mámě, i když ho ponižuje před sousedy: „To je můj Péťa, ten mi nikdy neuteče!“ říká s úsměvem, ale já vidím, jak se Petr hrbí ještě víc.
Jednou večer mi volal: „Můžu k vám přijít? Jen na chvíli…“ Přijel s lahví vína a seděli jsme na balkoně. Mlčel dlouho, pak řekl: „Víš… někdy mám pocit, že jsem promarnil celý život. Že jsem nikdy nebyl opravdu dospělý.“
„To není tvoje vina,“ řekla jsem mu tiše.
„Ale je,“ povzdechl si. „Nikdy jsem neměl odvahu odejít.“
V tu chvíli jsem pochopila – máma ho svým strachem svázala, ale on jí to dovolil. A já? Já jsem taky mlčela.
Dneska je Petrovi čtyřicet tři let a pořád žije s mámou. Každý den chodí do knihovny a večer domů. Máma stárne a bojí se samoty ještě víc než dřív. A já? Dívám se na svého bratra a přemýšlím: Co by bylo jinak, kdybychom byli silnější? Kdybychom dokázali říct dost?
Možná je čas začít mluvit nahlas – i když to bolí.
„Kolik životů musí být promarněno kvůli strachu jedné matky?“ ptám se sama sebe i vás. Myslíte si, že je možné z takového kruhu někdy uniknout?