„Musíš dát svému bratrovi přidáno. Bude mít dítě,“ řekla máma

Můj manžel, Tomáš, nikdy nešel na vysokou školu. Hned po střední škole se vrhl do pracovního procesu a vzal si práci v místní továrně. Pracoval tvrdě, často bral dvojité směny, aby vyšel s penězi. Na druhou stranu můj mladší syn, Jakub, zvolil jinou cestu. Strávil šest dlouhých let na vysoké škole, kde získal titul v oboru inženýrství. Byla to pro naši rodinu hrdá chvíle, když promoval.

Ondřej, můj starší syn, šel ve stopách svého otce. Neviděl smysl v tom trávit roky studiem, když mohl začít vydělávat hned. Připojil se ke stejné továrně jako Tomáš a rychle stoupal po kariérním žebříčku. Když mu bylo 30 let, už byl vedoucím a vydělával slušné peníze.

Jakub však po promoci těžko hledal práci. Trh práce byl náročný a pozice v inženýrství byly vzácné. Přijal různé příležitostné práce, ale nic se nezdálo být trvalé. Nakonec mu Ondřej nabídl místo v továrně. Nebyla to inženýrská pozice, ale bylo to něco, co ho mohlo nastartovat.

Jakub nabídku vděčně přijal. Pracoval tvrdě, stejně jako jeho bratr a otec. Ale i přes veškeré úsilí se mu nedařilo prorazit. Jeho titul se zdál být spíše břemenem než přínosem. Vydělával méně než Ondřej, i když strávil roky studiem.

Jednoho večera, když jsme seděli u večeře, můj manžel zmínil téma Jakubova očekávaného dítěte. „Víš,“ řekl a podíval se na Ondřeje, „Jakub bude brzy otcem. Možná je čas, abys mu dal přidáno.“

Ondřej vypadal nepohodlně. „Tati, víš, že to není tak jednoduché. Továrna má své vlastní platové stupnice a pravidla.“

„Ale jsi jeho bratr,“ vložila jsem se do rozhovoru. „Můžeš zatáhnout za nějaké nitky. Jakub teď potřebuje peníze víc než kdy jindy.“

Ondřej si povzdechl. „Uvidím, co se dá dělat.“

Uběhly týdny a nic se nezměnilo. Jakub dál tvrdě pracoval, ale jeho finanční situace zůstávala zoufalá. Stres z blížícího se otcovství na něj těžce doléhal. Začal brát další směny s nadějí, že ušetří dost peněz před příchodem dítěte.

Jednoho dne přišel Jakub domů unavenější než obvykle. „Nemůžu to takhle dál dělat,“ řekl a zhroutil se na pohovku. „Pracuji do úmoru a stále to nestačí.“

Cítila jsem pocit viny. Vždy jsme Jakuba povzbuzovali k tomu, aby usiloval o vzdělání, věřili jsme, že to povede k lepšímu životu. Ale teď se zdálo, že jsme ho připravili na neúspěch.

Ondřej se snažil pomoci po svém. Přinášel potraviny a potřeby pro dítě, kdykoli mohl. Ale nestačilo to na překlenutí finanční propasti.

Dítě přišlo dříve, než se očekávalo. Jakub a jeho žena přivítali na svět krásnou holčičku. Ale radost byla zastíněna jejich finančními problémy. Lékařské účty se hromadily a Jakubův stres dosahoval vrcholu.

Jedné noci Jakub nepřišel domů z práce. Dostali jsme telefonát z továrny – zkolaboval z vyčerpání a byl převezen do nemocnice. Lékaři řekli, že potřebuje odpočinek a nemůže pokračovat v tak dlouhých směnách.

Ondřej cítil hluboký pocit viny. „Měl jsem udělat víc,“ řekl se slzami v očích.

Ale bylo příliš pozdě. Jakubovo zdraví se zhoršilo a nemohl se vrátit do práce měsíce. Finanční tlak si vybral svou daň i na jeho manželství. Jeho žena ho opustila a vzala jejich dceru s sebou.

Nakonec Jakub ztratil vše, na čem tak tvrdě pracoval – svou práci, zdraví i rodinu. A my jsme mohli jen bezmocně sledovat, jak náš syn bojuje s tím, aby posbíral střepy svého rozbitého života.