Narozeniny, které všechno změnily: „Proč zrovna u nás?“

„To snad nemyslíš vážně, Jarmilo!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do kuchyně a uviděla ji, jak si v mém šuplíku hledá ubrus. Venku lilo jako z konve a já se těšila na klidnou sobotu s knihou. Místo toho jsem našla svou tchyni, jak s telefonem u ucha diktuje: „Ano, Hanko, přijďte všichni. U nás je místa dost.“

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla. Jarmila se na mě podívala s tím svým výrazem, který vždycky znamenal: „Já vím líp.“

„Ale Jitko, vždyť je to jenom oslava pro pár lidí. Všichni se těší na Pavlovy narozeniny a tady je přece nejvíc místa. Nebuď taková.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Můj muž Pavel seděl v obýváku a dělal, že nic neslyší. Typické. Vždycky se stáhne, když jde do tuhého. „Proč jsi mi to aspoň neřekla?“ šeptla jsem, ale v hlase mi zněl vztek i smutek.

Jarmila pokrčila rameny: „Chtěla jsem ti to říct dneska ráno. Ale ty jsi pořád taková… napjatá.“

Napjatá? To slovo mě bodlo. Vždycky jsem byla ta, co všechno zařizuje, co drží rodinu pohromadě. Ale nikdy to nebylo dost dobré. Ani pro Pavla, ani pro jeho matku.

„Mami, mohl bys mi pomoct?“ zavolala jsem na Pavla. Jenže on jen zamumlal něco o práci a zmizel do ložnice. Zůstala jsem tam s Jarmilou sama.

„Víš co?“ řekla jsem nakonec. „Jestli chceš dělat oslavu tady, tak si ji dělej. Ale já se toho neúčastním.“

Jarmila se na mě podívala s neskrývaným pohrdáním: „Tohle bys nikdy neudělala své vlastní matce.“

A bylo to venku. Vždycky mi připomínala, že moje máma už nežije a že bych měla být vděčná za rodinu, kterou mám. Jenže já jsem se cítila spíš jako vetřelec ve vlastním domě.

Začala jsem plakat. Ne hlasitě, jen tak tiše, aby to nikdo neviděl. Ale Jarmila si toho všimla.

„Jitko, já vím, že to máš těžké… Ale rodina je přece nejdůležitější,“ řekla najednou měkčeji.

„A proč mám pocit, že já do té vaší rodiny nikdy nepatřila?“ vyhrkla jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak Jarmila odešla do obýváku a já slyšela, jak telefonuje dalším lidem. „Ano, přijďte dneska k nám… Ano, Jitka bude ráda…“

Zavřela jsem se v koupelně a snažila se uklidnit. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsem se snažila zapadnout do Pavlovy rodiny, jak jsem přehlížela drobné urážky a nevyžádané rady. Jak jsem byla vždycky ta „přivdaná“, nikdy ne „jejich“.

Když přišli první hosté – Pavlova sestra Lenka s manželem a dětmi – už jsem byla rozhodnutá. Oblekla jsem si kabát a vyšla ven do deště.

Lenka mě zastavila ve dveřích: „Kam jdeš? Vždyť je oslava!“

„Potřebuju být chvíli sama,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Venku pršelo ještě víc než ráno. Šla jsem bez cíle ulicemi našeho malého města a přemýšlela o tom, kde se to všechno pokazilo. Kdy přesně se z mého domova stal cizí prostor? Kdy se z Pavla stal někdo, kdo mě nechá stát samotnou proti jeho matce?

Po hodině bloumání jsem se vrátila domů. Z obýváku se ozýval smích a cinkání skleniček. Nikdo si nevšiml, že jsem přišla. Sedla jsem si do kuchyně a poslouchala jejich radostné hlasy.

Pak přišel Pavel.

„Jitko… proč jsi odešla?“ zeptal se tiše.

„Protože už nemůžu,“ odpověděla jsem upřímně.

Sedl si naproti mně a chvíli mlčel.

„Víš… máma to myslí dobře,“ začal opatrně.

„Ale já už nemůžu být pořád ta hodná snacha,“ přerušila jsem ho. „Chci mít taky právo rozhodovat o svém domově.“

Pavel sklopil oči: „Já vím… promiň.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o jednu oslavu nebo o ubrus v šuplíku. Jde o roky nevyřčených křivd a pocitů méněcennosti. O to, že jsem nikdy nebyla dost dobrá – ani pro Jarmilu, ani pro Pavla.

Večer skončil bez dalších hádek. Hosté odešli a Jarmila mi na rozloučenou řekla: „Děkuju za všechno.“ Ale v jejích očích bylo něco nového – možná pochopení, možná lítost.

Seděla jsem dlouho do noci v kuchyni a přemýšlela: Může se vůbec něco změnit? Nebo jsme odsouzeni opakovat stejné chyby pořád dokola?

Co byste udělali vy na mém místě? Má cenu bojovat za svůj prostor v rodině, nebo je lepší se vzdát?