„Nedbalost mé sestry mě málem stála práci“

Moje sestra, Eliška, byla vždycky ta bezstarostná a spontánní v naší rodině. Když jsme vyrůstaly, její kousky byly často přehlíženy jako neškodná zábava. Ale jak jsme stárly, její nedostatek odpovědnosti začal mít vážnější důsledky. Myslela jsem si, že z toho jednou vyroste, ale mýlila jsem se.

Minulé pondělí bylo pro mě v práci klíčové. Měla jsem důležitou prezentaci, která by mohla vést k povýšení. Můj manžel, Marek, měl také důležité jednání s novým klientem, které by mohlo přinést jeho firmě významný obchod. Oba jsme věděli, že si nemůžeme dovolit žádné rozptýlení.

Eliška u nás bydlela několik týdnů, zatímco hledala nový byt. Ztratila svou předchozí práci kvůli své chronické nedochvilnosti a teď se snažila postavit na nohy. Navzdory své situaci se nezdála brát nic vážně.

Noc před mou velkou prezentací se Eliška zeptala, jestli si může půjčit moje auto, aby mohla jít ven s přáteli. Váhala jsem, ale nakonec jsem souhlasila s podmínkou, že bude zpátky do 22:00. Slíbila, že bude.

22:00 přišlo a odešlo a po Elišce ani stopy. Volala jsem jí několikrát, ale nebrala to. Do půlnoci jsem byla zoufalá. Potřebovala jsem auto, abych se ráno dostala do práce, a nemohla jsem si dovolit přijít pozdě. Marek nabídl, že mě odveze, ale jeho schůzka byla opačným směrem a bylo by to příliš těsné pro nás oba.

Konečně ve 2:00 ráno se Eliška vrátila, očividně opilá. Hodila mi klíče a zamumlala něco o tom, jak se skvěle bavila. Byla jsem zuřivá, ale příliš vyčerpaná na hádku. Nastavila jsem si budík na 6:00 a šla spát s nadějí, že situaci ještě zachráním.

Když mi zazvonil budík, ospale jsem sáhla po telefonu a viděla zprávu od Elišky: „Promiň, půjčila jsem si tvoje auto znovu ráno. Brzy budu zpátky.“ Zachvátila mě panika. Okamžitě jsem jí volala, ale šlo to rovnou do hlasové schránky. Neměla jsem jinou možnost než zavolat taxi, které přijelo až za dlouho.

Když jsem dorazila do práce, měla jsem 30 minut zpoždění. Můj šéf nebyl potěšen. Prezentace už začala beze mě a moje nepřítomnost byla zaznamenána všemi v místnosti. Snažila jsem se vysvětlit situaci, ale znělo to jako chabá výmluva. Můj šéf mi řekl, že o mé budoucnosti ve firmě budeme mluvit později ten týden.

Marek neměl o nic lepší den. Musel přeložit své jednání, protože mě vezl napůl cesty, než si uvědomil, že to nestihne včas. Jeho klient nebyl spokojený a rozhodl se vzít svůj obchod jinam.

Když se Eliška konečně vrátila domů kolem poledne, chovala se jako by se nic nestalo. „Promiň, zaspala jsem,“ řekla lhostejně. Nemohla jsem uvěřit její drzosti. Marek i já jsme byli na pokraji ztráty práce kvůli její nezodpovědnosti.

Naše matka, která byla vždycky největší obhájkyní Elišky, se snažila situaci zlehčit. „Je mladá; naučí se,“ řekla. Ale tentokrát to bylo příliš. Marek a já jsme se rozhodli, že Eliška musí okamžitě najít jiné místo k bydlení.

Následující týden byl napjatý. Můj šéf se rozhodl dát mi poslední šanci, ale jasně mi dal najevo, že jakýkoli další přešlap povede k výpovědi. Marekova firma našla jiného klienta, ale trvalo týdny tvrdé práce, aby nahradili ztracený obchod.

Eliška se odstěhovala a našla si místo s přáteli. Od té doby jsme spolu moc nemluvily. Je těžké odpustit někomu, když jeho činy vás málem stály všechno, na čem jste pracovali.