Neviditelná hospodyňka: Rozbité narozeniny

„Proč tu ještě není ten dort, Anno?“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Markova matka, paní Novotná, stála u linky s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozbít sklo. Bylo mi jasné, že letos to bude stejné jako vždycky – já pobíhám mezi sporákem a stolem, zatímco ostatní se smějí v obýváku. Jenže letos jsem to chtěla jinak.

„Dort bude za chvíli,“ odpověděla jsem klidně, i když mi v hrudi bušilo srdce. V hlavě mi běžela jediná myšlenka: Proč to vlastně dělám? Proč každý rok obětuji svůj čas, energii a nervy pro oslavu, která není ani moje? Mark seděl v křesle, smál se s bratrem Petrem a jeho ženou Lenkou. Nikdo si nevšiml, že už třetí hodinu neusednu.

Letos jsem si řekla dost. Místo tradičního oběda pro patnáct lidí jsem objednala chlebíčky z lahůdek a dort z cukrárny. Žádné vaření do noci, žádné leštění příborů. Chtěla jsem být součástí oslavy, ne její služkou. Ale už od rána jsem cítila napětí. Paní Novotná přišla dřív a hned začala kontrolovat lednici. „To je všechno? Žádná svíčková? Ani řízky?“ ptala se s nevěřícným výrazem.

Mark jen pokrčil rameny: „Anna chtěla letos něco jiného.“

„No to je teda změna,“ utrousila jeho matka a významně si mě přeměřila.

Když dorazili ostatní, atmosféra byla podivně napjatá. Lenka šeptala Petrovi: „Tohle je teda divný, vždycky tu vonělo pečením.“ Petr jen pokýval hlavou. Děti pobíhaly kolem stolu a braly si chlebíčky, ale dospělí se tvářili rozpačitě.

Snažila jsem se usmívat, nalévat kávu a zapojit se do hovoru. Ale pořád jsem cítila pohledy – jako bych selhala v nějaké nepsané povinnosti. Mark byl chvíli u mě v kuchyni: „Mami je trochu zaskočená, ale to přejde.“

„A co ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já… já jsem na to nebyl připravený. Ale chápu tě,“ řekl a políbil mě na tvář. Jenže jeho hlas zněl nejistě.

Když přišel čas dortu, paní Novotná se zvedla: „Já ho nakrájím.“ Vzala nůž a začala porcovat, jako by mi chtěla ukázat, kdo je tu opravdová hospodyně. Všichni mlčeli. Najednou mi bylo do pláče.

Po oslavě se dům rychle vyprázdnil. Mark zavřel dveře a otočil se ke mně: „Myslíš, že to stálo za to?“

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Chtěla jsem jen jednou být taky hostem. Ne jen ta, co všechno zařídí.“

Mark si povzdechl: „Moje máma je prostě zvyklá na svoje rituály.“

„A co já? Na mě už si nikdo zvykat nemusí?“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tváři.

Sedli jsme si spolu na gauč. Chvíli bylo ticho.

„Víš,“ začal Mark opatrně, „já tě mám rád takovou, jaká jsi. Ale někdy mám pocit, že když něco změníme, všechno se rozpadne.“

„Ale já už nemůžu být pořád ta neviditelná,“ zašeptala jsem.

Dlouho jsme mlčeli. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet. Přemýšlela jsem o všech těch letech, kdy jsem se snažila být dokonalou manželkou podle představ někoho jiného. O všech těch chvílích, kdy jsem potlačila svoje přání jen proto, aby byl klid.

Druhý den ráno mi volala tchyně: „Anno, vím, že jsi to myslela dobře… Ale příště bychom mohli zase udělat svíčkovou? Mark ji má rád.“

„Uvidíme,“ odpověděla jsem tiše a položila telefon.

Celý den jsem o tom přemýšlela. Kde je ta hranice mezi kompromisem a sebeobětováním? Kolik z nás žen v Česku žije podle očekávání druhých a zapomíná na sebe?

Večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se do tmy. V hlavě mi zněla jediná otázka:

„Musíme být pořád ty neviditelné hospodyňky? Nebo máme právo říct dost a být taky někdy vidět?“