Odhalení: Když babička rozhodla odkrýt pravdu o péči o vnučku

„Eliško, myslíš si, že jsi jediná, kdo tu má právo rozhodovat?“ zasyčela teta Alena přes stůl, zatímco kapky deště bubnovaly na parapet. Seděla jsem naproti ní, ruce sevřené v pěst pod stolem, a snažila se udržet klid. Babička Marie mlčela, její pohled se zabodával do ubrusu, jako by tam hledala odpovědi na otázky, které si nikdy nahlas nepoložila.

„O co ti jde, Aleno?“ vydechla jsem nakonec. „Vždyť víš, že jsem tu každý den. Vařím, uklízím, nakupuju. Co ještě mám dělat?“

Teta se zvedla a začala přecházet po kuchyni. „To nestačí! Sousedka mi říkala, že babička byla minulý týden sama venku a málem upadla. Kde jsi byla ty? S kamarády? Nebo jsi zase zapomněla, že máš doma starou ženu?“

Babička se konečně ozvala. Její hlas byl slabý, ale pevný: „Aleno, nech Elišku být. Dělá pro mě víc než kdokoli jiný.“

Ale teta už byla v ráži. „Víc než kdokoli jiný? To snad nemyslíš vážně! Vždyť ona ani neví, jak tě bolí záda! Kdybych tu byla já, všechno by bylo jinak.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Bylo mi dvacet tři a místo toho, abych žila svůj život, starala jsem se o devadesátiletou babičku s Alzheimerem. Máma zemřela před třemi lety na rakovinu a táta odešel ještě dřív. Zůstaly jsme s babičkou samy v malém bytě na Žižkově. Teta Alena bydlela v Plzni a přijížděla jen jednou za měsíc – a pokaždé měla plnou pusu řečí o tom, jak bych měla věci dělat lépe.

Ten večer jsem nemohla usnout. Ležela jsem v posteli a poslouchala tikot hodin. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem babičku musela přesvědčovat, aby si vzala léky, kdy jsem ji hledala po sídlišti, protože zapomněla cestu domů. Kolikrát jsem kvůli ní přišla pozdě do práce nebo zrušila schůzku s přáteli? A přesto to nebylo dost.

Ráno jsem našla babičku v kuchyni, jak si do hrnku sypala sůl místo cukru. „Babi, to není cukr,“ řekla jsem jemně a vzala jí dózu z ruky.

Podívala se na mě zmateně. „Eliško… já už nevím…“

Objala jsem ji. „To nevadí. Jsem tu s tebou.“

Ale v hlavě mi pořád zněla tetina slova. Začala jsem si všímat každého svého selhání – když jsem zapomněla koupit její oblíbené sušenky, když jsem se na ni rozkřikla, protože potřísnila koberec polévkou. Najednou jsem měla pocit, že opravdu nejsem dost dobrá.

O pár dní později přišla teta znovu – tentokrát s kufrem. „Zůstanu tu pár dní,“ oznámila bez ptaní.

Babička byla nervózní. „Aleno, proč jsi přijela?“

Teta se usmála: „Chci ti pomoct.“

Ale hned první večer začala reorganizovat kuchyň a kritizovat každý můj krok. „Proč máš máslo v horní polici? To je nepraktické! A proč babička nemá čisté pyžamo?“

Dusno houstlo každou hodinou. Jednou v noci jsem slyšela tichý rozhovor z babiččina pokoje.

„Aleno, nechci tě tu,“ šeptala babička.

„Ale mami… Eliška tě zanedbává! Já to vidím!“

„Nevidíš nic,“ odpověděla babička tvrději, než bych čekala.

Druhý den ráno mě teta obvinila přímo: „Myslím, že bys měla odejít. Já se o maminku postarám líp.“

Zamrazilo mě. „A kdo bude platit nájem? Kdo bude chodit do práce? Ty? Nebo čekáš, že to všechno zvládneš sama?“

Teta se zarazila. „To je moje věc.“

Babička seděla u stolu a třásly se jí ruce. „Nechci žádné hádky,“ zašeptala.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. Celý den jsem přemýšlela, jestli bych opravdu neměla odejít – jestli by babičce nebylo líp bez mé přítomnosti a věčných konfliktů.

Když jsem se večer vrátila domů, našla jsem babičku plačící v křesle a tetu hystericky telefonující s někým z rodiny. „Ona už nezvládá ani chodit na záchod!“ křičela do telefonu.

Sedla jsem si k babičce a vzala ji za ruku. „Babičko… co mám dělat?“

Podívala se na mě unavenýma očima. „Eliško… já chci být s tebou. Ty jsi moje rodina.“

V tu chvíli mi došlo, že žádné obvinění ani hádka nemůže změnit to pouto mezi námi dvěma. Ale zároveň jsem věděla, že musím najít způsob, jak tetě vysvětlit realitu – a možná i sama sobě přiznat, že potřebuju pomoc.

Večer jsme si sedly všechny tři ke stolu. Mlčely jsme dlouho.

Nakonec jsem řekla: „Aleno, chápu, že máš strach o babičku. Já taky. Ale nemůžu to zvládnout sama. Jestli chceš pomoct, musíš mě respektovat – a hlavně respektovat babiččino přání.“

Teta mlčela dlouho. Pak jen tiše přikývla.

Od té doby jsme spolu začaly mluvit jinak – ne jako soupeřky, ale jako dvě ženy, které spojuje láska ke stejné osobě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Dělám opravdu dost? A kolik toho musí člověk obětovat pro rodinu, než úplně zapomene sám na sebe?