Opustil mě v devátém měsíci těhotenství. Po třech letech se vrátil a prosil o odpuštění… Můžu mu to vůbec někdy odpustit?

„Lucie, prosím tě, otevři mi. Já vím, že jsem to podělal, ale potřebuju s tebou mluvit.“

Stála jsem za dveřmi našeho bytu na pražském sídlišti a srdce mi bušilo až v krku. Ten hlas jsem neslyšela tři roky. Tři roky ticha, bolesti a samoty. Tři roky, co Petr zmizel z mého života přesně ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala. Byla jsem v devátém měsíci těhotenství, břicho jako balón, nervy na pochodu a strach z porodu mě svíral každou noc. A on? Jednoho rána prostě nebyl doma. Na stole lístek: „Promiň, Lucie. Nezvládám to.“

Ten den se mi zhroutil svět. Máma přijela z Plzně a držela mě za ruku, když mi praskla voda. „Neboj se, holčičko, zvládneme to spolu,“ šeptala mi do ucha, zatímco jsem mezi kontrakcemi proklínala Petra i sebe. Porod byl dlouhý, bolestivý a já měla pocit, že umírám nejen fyzicky, ale hlavně uvnitř. Když mi položili malou Aničku na hruď, slzy mi tekly po tvářích – štěstí i zoufalství zároveň.

První týdny byly peklo. Anička pořád plakala, já byla vyčerpaná a máma musela zpátky do práce. Byla jsem na všechno sama. Kamarádky se snažily pomáhat, ale většina z nich měla vlastní životy a děti. V noci jsem seděla v kuchyni, pila studený čaj a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Proč Petr odešel? Co jsem mohla udělat jinak?

Časem jsem se naučila být sama. Našla jsem si práci na poloviční úvazek v knihovně, Anička šla do školky a já začala znovu dýchat. Byly jsme sice chudé, ale šťastné. Každý večer jsme si četly pohádky a já jí slibovala, že ji nikdy neopustím.

A teď tu stojí za dveřmi ten člověk, který mi vzal všechno – klid, důvěru i budoucnost. Otevřela jsem dveře jen na řetízek.

„Co chceš?“ vydechla jsem.

Petr vypadal jinak. Starší, unavenější, oči plné výčitek.

„Lucie… já… já vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale potřebuju tě vidět. Potřebuju vidět Aničku.“

„Tři roky ses neozval! Ani pohled! Ani korunu na alimenty! Proč bych tě teď měla pustit dovnitř?“

Sklopil hlavu a ruce se mu třásly.

„Byl jsem srab. Utekl jsem před odpovědností… Měl jsem strach. Z dítěte, z toho všeho… Pak jsem se dostal do dluhů, přišel o práci… Ale teď mám všechno jinak. Pracuju u kamaráda v dílně, splácím dluhy… A hlavně – chci být tátou.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat jeho hlas. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty noci, kdy jsem Aničku utěšovala sama, kdy jsem neměla na nájem a musela prosit mámu o peníze na plenky.

„A co když už je pozdě?“ zašeptala jsem.

Petr mlčel dlouho.

„Možná je… Ale aspoň to zkusím napravit.“

Zavřela jsem dveře a opřela se o ně zády. Srdce mi bušilo jako splašené. Anička si hrála v pokojíčku s plyšákem a nic netušila.

Celý večer jsem přemýšlela. Máma mi volala: „Lucinko, neudělej chybu! Takový člověk se nezmění.“ Kamarádka Jana psala zprávy: „Dej mu šanci aspoň kvůli Aničce.“

Dny plynuly a Petr chodil každý den pod okna školky. Nosil Aničce plyšáky a čokolády, ale ona ho neznala – byl pro ni cizí člověk. Jednou večer přišla ke mně do kuchyně:

„Mami, kdo je ten pán? Proč mi říká princezno?“

Polkla jsem slzy.

„To je tvůj tatínek…“

Anička se zamyslela.

„A proč tu nebyl?“

Jak jí to mám vysvětlit? Že dospělí dělají chyby? Že někdy bolí víc odpuštění než nenávist?

Jednou večer Petr zazvonil znovu. Tentokrát jsem ho pustila dovnitř.

Seděli jsme naproti sobě u stolu.

„Lucie… já vím, že ti nemůžu vrátit ty roky. Ale chci být aspoň trochu součástí vašeho života.“

Dlouho jsme mlčeli.

„Víš,“ začala jsem tiše, „já už nejsem ta holka, kterou jsi opustil. Naučila jsem se být silná sama za sebe i za Aničku.“

Petr přikývl.

„Já to vidím… A obdivuju tě za to.“

Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit úplně. Ale kvůli Aničce možná musím najít cestu k alespoň nějakému smíření.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na spící Prahu. V hlavě mi zní jediná otázka: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší chránit své srdce navždy?