Otcova vina: Když strach zvítězí nad láskou

„Petr, prosím tě, vrať se domů! Děti tě potřebují!“ ozýval se zoufalý hlas mé ženy Jany v telefonu. Stál jsem na nádraží v Plzni, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo jako splašené. V hlavě mi hučelo: „Utíkej, utíkej, dokud můžeš!“ Věděl jsem, že tohle je bod, odkud už není návratu. V kapse jsem svíral jízdenku do Prahy a v batohu měl jen pár věcí. Všechno ostatní jsem nechal doma – včetně své rodiny.

Všechno to začalo před pár týdny. Jana mi podala test s dvěma čárkami a v očích měla slzy štěstí. „Budeme mít miminko!“ řekla a objala mě. Místo radosti mě ale sevřel strach. Už jsme měli dvouletou dceru Aničku a sotva jsme vycházeli s penězi. Pracuji jako skladník v supermarketu, Jana je na mateřské. Každý měsíc počítáme koruny a doufáme, že nám vyjde na nájem i jídlo.

O pár dní později přišla Jana z ultrazvuku bledá jako stěna. „Petr… jsou tam tři. Čekáme trojčata.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Tři děti najednou? Jak to zvládneme? Jak to utáhneme? Místo abych ji objal a slíbil, že všechno zvládneme spolu, začal jsem křičet: „To není možný! To nemůžeme zvládnout! Proč zrovna my?“ Jana se rozplakala a já odešel z bytu, práskl dveřmi a nechal ji tam samotnou.

Následující dny byly jako v mlze. Chodil jsem do práce, ale doma jsem byl duchem nepřítomný. Vyhýbal jsem se Janě i Aničce, utíkal jsem do hospody za kamarády, kde jsme nad pivem nadávali na život. Jednou večer mi kamarád Martin řekl: „Hele, kdybych byl na tvým místě, asi bych zdrhnul. Tohle je na jednoho moc.“ Ta věta mi zůstala v hlavě.

A tak jsem jednoho rána sbalil batoh, napsal Janě krátkou zprávu – „Promiň, nezvládám to“ – a odešel. Nechal jsem za sebou všechno: ženu, dceru, nenarozené děti i vlastní svědomí.

První týdny v Praze byly peklo. Spal jsem u Martina na gauči, hledal si práci a snažil se zapomenout. Ale svědomí mě hryzalo každou noc. Představoval jsem si Janu s obrovským břichem, jak sama vodí Aničku do školky a snaží se přežít den za dnem. Občas mi napsala zprávu nebo volala, ale já měl strach zvednout telefon.

Čas plynul. Trojčata se narodila – tři kluci: Tomáš, Matěj a Ondra. Viděl jsem jejich fotky na Facebooku přes společné známé. Byli nádherní a já cítil jen prázdnotu a vinu. Roky ubíhaly, já pracoval jako řidič dodávky a žil sám v podnájmu na okraji Prahy. Nikdy jsem si nenašel odvahu vrátit se domů nebo aspoň napsat dětem dopis.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Aničky – už jí bylo deset let: „Tati, proč jsi odešel? Mamka pořád pláče a kluci tě nikdy neviděli.“ Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí do žaludku. Celou noc jsem nespal a ráno jsem sedl na vlak do Plzně.

Stál jsem před naším starým bytem a ruce se mi třásly ještě víc než tehdy na nádraží. Zazvonil jsem. Dveře otevřela Jana – byla pohublá, unavená, ale pořád krásná. Za ní vykukovala Anička a tři kluci hráli na koberci s autíčky.

„Co tady chceš?“ zeptala se Jana chladně.

„Chtěl bych… aspoň je vidět. Promluvit si,“ hlesl jsem.

„Po deseti letech? Víš vůbec, co jsi nám udělal?“ Její hlas byl plný bolesti i zloby.

Anička přišla blíž: „Tati… proč jsi nás nechal?“

Nevěděl jsem, co říct. Slzy mi tekly po tvářích a poprvé v životě jsem si připadal opravdu malý.

„Bál jsem se… byl jsem srab,“ přiznal jsem tiše.

Jana zavřela dveře mezi námi napůl – nebyla ochotná mě pustit dovnitř, ale ani mě nevyhodila úplně. „Můžeš je vidět, ale nic od nás nečekej,“ řekla nakonec.

Seděl jsem s dětmi na lavičce před domem. Kluci byli zvědaví, ale opatrní. Povídali jsme si o škole, o fotbale, o tom, co mají rádi k večeři. Anička mlčela a jen mě pozorovala.

Když jsem odcházel zpátky na vlak, otočil jsem se ještě jednou k oknu bytu. Viděl jsem siluetu Jany s dětmi za záclonou. Uvědomil jsem si, že některé věci už nikdy nenapravím.

Celou cestu domů mi hlavou běžela jediná otázka: Proč jsme někdy tak zbabělí tváří v tvář tomu nejdůležitějšímu? A má vůbec smysl snažit se získat zpět důvěru těch, které jsme nejvíc zranili?