Poslední přání mé tchyně: Když rodina znamená oběť, kterou nechcete podstoupit

„Lenko, já už to takhle dál nezvládnu! Proč musím pořád ustupovat?“ křičel na mě Petr, můj manžel, zatímco jsem v kuchyni zoufale míchala polévku. V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit z ruky a utéct. Ale kam? Do ložnice, kde na mě čekala jeho matka Marie s dalšími výčitkami? Nebo snad ven do deště, kde bych mohla aspoň na chvíli zapomenout na dusno, které v našem bytě panovalo už několik měsíců?

Když jsme se s Petrem brali, nikdy by mě nenapadlo, že jeho matka bude jednou bydlet s námi. Marie byla vždycky dominantní žena, která měla na všechno názor a nikdy se nebála ho říct nahlas. Petr s ní měl komplikovaný vztah už od dětství – jeho otec odešel, když mu bylo osm, a od té doby se Marie snažila být vším: matkou, otcem i generálem v jedné osobě. Petr jí to nikdy úplně neodpustil.

Když Marie přišla o svůj dům – kvůli dluhům, o kterých jsme se dozvěděli až na poslední chvíli – neměli jsme na výběr. Bylo jasné, že ji nemůžeme nechat na ulici. „Je to jen dočasné,“ sliboval mi Petr, když jsme stěhovali její těžké skříně do našeho malého bytu v Nuslích. Jenže týdny se změnily v měsíce a já začala mít pocit, že se z našeho domova stává bitevní pole.

Marie měla ke všemu připomínky: „Lenko, takhle se knedlíky nedělají!“ nebo „Petr má rád jinou omáčku, proč mu ji nikdy neuvaříš?“ Každý den jsem musela poslouchat její rady a kritiku. Petr se snažil být nestranný, ale bylo vidět, jak ho to ničí. Večer jsme spolu seděli v obýváku a mlčeli – každý ponořený do svých myšlenek.

Jednoho dne přišla Marie s návrhem: „Prodejte tenhle byt a kupte větší. Vždyť já vám přispěju penězi z prodeje domu.“ Jenže dům už byl dávno prodaný a peníze padly na splacení jejích dluhů. „Mami, my na to nemáme,“ řekl jí Petr tiše. Marie jen mávla rukou: „Vždycky jste byli málo ambiciózní! Kdybyste víc chtěli, mohli byste mít lepší život!“

Začala jsem si všímat, že Petr je čím dál víc uzavřený. Přestal chodit s kamarády na pivo, doma byl podrážděný a často se hádal i kvůli maličkostem. Jednou večer jsem ho našla sedět potmě v kuchyni. „Lenko, já už nevím, co mám dělat. Mám pocit, že žiju život někoho jiného,“ zašeptal.

Pak přišel den, kdy Marie oznámila své poslední přání. Seděli jsme u stolu a ona najednou řekla: „Chci, abyste mi dali doživotní bydlení ve svém novém bytě. A chci být napsaná na smlouvě jako spolumajitelka.“ Ztuhla jsem. „To nemyslíte vážně,“ vyhrkla jsem. Petr zbledl.

„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděla Marie klidně. „Celý život jsem se starala o Petra sama. Teď je řada na vás.“ V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Znamenalo by to vzdát se soukromí navždy. Znamenalo by to žít pod jednou střechou s člověkem, který mě nikdy nepřijal jako součást rodiny.

Následovaly týdny hádek a ticha. Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Já jsem začala uvažovat o rozvodu – poprvé v životě jsem si připustila, že možná nejsem dost silná na to, abych tohle unesla.

Jednoho večera jsem seděla s Marií u stolu. „Proč to po nás chcete?“ zeptala jsem se tiše. „Protože nechci být sama,“ odpověděla bez mrknutí oka. „A protože vím, že Petr by mě nikdy neopustil – ale ty možná ano.“ Ta slova mě zasáhla jako facka.

Začala jsem přemýšlet o tom, co znamená rodina. Je to povinnost? Oběť? Nebo právo na vlastní štěstí? Petr mi řekl: „Lenko, já tě miluju, ale nevím, jestli dokážu matku odmítnout.“ A já věděla, že stojíme před rozhodnutím, které změní naše životy navždy.

Nakonec jsme Marii odmítli – s těžkým srdcem a vědomím, že jí tím možná zlomíme srdce. Odstěhovala se do domova pro seniory a Petr se mnou několik měsíců téměř nemluvil. Dnes spolu žijeme dál, ale něco mezi námi zůstalo zlomené.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Je možné být šťastný, když musíte někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?