Rok bez návštěvy, pak náhlý telefonát: Nečekaný důvod, proč tchán přijel

„Tomáši, otevři! Je to Franta!“ ozývalo se naléhavě za dveřmi. Bylo už po desáté večer a já s Janou jsme seděli v kuchyni, kde jsme počítali poslední koruny na účtu. Vzduch byl těžký, napětí mezi námi by se dalo krájet. Jana se na mě podívala s obavami v očích – její otec se nám celý rok neozval. Ani na Vánoce, ani na její narozeniny. A teď najednou stojí za dveřmi našeho panelákového bytu v Nuslích.

Otevřel jsem. František, vysoký chlap s prošedivělými vlasy a tváří, která nikdy moc neukazovala city, stál na prahu s igelitkou z Lidlu a očima upřenýma do země. „Můžu dál?“ zeptal se tiše. Jana jen přikývla a já ustoupil stranou.

V kuchyni bylo ticho. František si sedl ke stolu, položil igelitku vedle sebe a chvíli jen mlčel. „Potřebuju s váma mluvit,“ začal nakonec. „Vím, že jsem se dlouho neozval. Ale teď… teď už to nejde dál.“

Jana sevřela hrnek s čajem tak silně, až jí zbělely klouby. „Tati, co se děje? Proč jsi nepřišel dřív?“

František se zhluboka nadechl. „Přišel jsem o práci. Už před rokem. Nechtěl jsem vás zatěžovat svými problémy. Myslel jsem, že to zvládnu… Ale teď už nemám ani na nájem.“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno – naše hádky o peníze, sny o vlastním bytě, Janina únava z dvou směn v nemocnici. A teď máme živit ještě jejího otce? Cítil jsem vztek i lítost zároveň.

„Proč jsi nám to neřekl dřív?“ vyhrkla Jana se slzami v očích. „Myslela jsem, že nás nemáš rád… že ti na nás nezáleží.“

František sklopil hlavu. „Chtěl jsem být silný. Vždycky jsem byl ten, kdo pomáhá ostatním. Neumím si říct o pomoc.“

Seděli jsme tam dlouho do noci. František vyprávěl o tom, jak ho propustili z fabriky v Hostivaři, jak se styděl chodit na úřad práce a jak postupně prodal všechno cenné, co měl. O tom, jak spal poslední týdny v autě na parkovišti u Kauflandu.

Jana plakala a já cítil, jak se ve mně mísí soucit s obavami. Máme sami sotva na jídlo – jak zvládneme ještě jednoho člověka? Ale zároveň jsem viděl, jak moc Janě záleží na otci, i když jejich vztah byl vždycky složitý.

Dny plynuly a František u nás zůstal. Snažil se pomáhat – chodil nakupovat, opravoval kapající kohoutek, dokonce začal vařit večeře. Ale napětí mezi mnou a Janou rostlo. Každý večer jsme šeptali v ložnici: „Jak dlouho to ještě vydržíme?“

Jednou večer jsem přišel domů dřív a slyšel Františka mluvit do telefonu: „Neboj se, Jardo, nějak to zvládnu… Nechci být Tomášovi a Janě na obtíž… Ale nemám kam jít.“

V tu chvíli mi došlo, že František není jen hrdý – je zlomený. A že jeho přítomnost je pro něj stejně těžká jako pro nás.

Jednoho rána Jana navrhla: „Co kdybychom mu pomohli najít práci? Třeba aspoň brigádu.“

Začali jsme hledat inzeráty – úklid v domově důchodců, noční hlídač v areálu školy, práce ve skladu v Modřanech. František byl nejdřív proti: „Jsem starej… Kdo mě vezme?“ Ale nakonec souhlasil.

První pohovor nedopadl dobře – František byl nervózní a neuměl odpovídat na otázky personalistky. Po návratu domů bouchl dveřmi a zavřel se v koupelně.

„Tome,“ šeptala Jana večer, „já už nemůžu… Bojím se o něj i o nás.“

Začali jsme se hádat častěji – o peníze, o prostor v bytě, o budoucnost. Jednou jsem Janě vyčetl: „Kdyby tvůj táta nebyl tak hrdý a řekl si dřív o pomoc, nemuseli bychom teď řešit tohle všechno!“ Jana mi odpověděla: „A kdybys měl trochu víc pochopení, možná bys věděl, jak těžké to pro něj je!“

Napětí vyvrcholilo jedné noci, kdy František zmizel. Nechal jen lístek: „Nechci vám ničit život. Děkuju za všechno.“

Hledali jsme ho celou noc – volali jsme do nemocnic, objížděli známá místa v Praze. Nakonec jsme ho našli sedět na lavičce u Vltavy pod Vyšehradem.

„Tati,“ běžela k němu Jana a objala ho. Já stál opodál a sledoval je – poprvé jsem viděl Františka plakat.

Od té doby se něco změnilo. Přestali jsme předstírat, že všechno zvládáme sami. Začali jsme mluvit otevřeněji – nejen o penězích, ale i o strachu a pocitu selhání.

František nakonec našel práci jako noční hlídač v areálu školy. Není to moc peněz, ale má zase důvod ráno vstát z postele.

Náš byt je pořád malý a peněz není nazbyt, ale máme jeden druhého a už víme, že si musíme říct o pomoc dřív, než bude pozdě.

Někdy si večer sednu ke stolu a přemýšlím: Kolik rodin kolem nás žije stejný příběh? Proč je pro nás Čechy tak těžké přiznat slabost a požádat o pomoc? Co byste udělali vy na mém místě?