Srdcervoucí vzkaz z nebe: Objev na zahradě v Říčanech

„Tati, pojď už dovnitř, prší!“ křičela na mě dcera Anička z okna, zatímco jsem se snažil vytáhnout cosi zamotaného v keři za domem. Déšť mi stékal po tváři, ale já byl rozhodnutý zjistit, co to je. Když jsem konečně rozpletl ten uzel, v ruce mi zůstal modrý balónek s přivázaným papírkem. Srdce mi poskočilo – něco takového jsem na své zahradě ještě nenašel.

Papírek byl promočený, ale písmo zůstalo čitelné: „Milý tatínku, jestli tohle najdeš, vrať se prosím domů. Chybíš mi. Tvoje Klárka.“

Zůstal jsem stát jako opařený. V hlavě mi vířily otázky: Kdo je Klárka? Proč posílá vzkaz balónkem? A proč mě to tak zasáhlo? Možná proto, že jsem sám poslední dobou nebyl doma tolik, kolik bych měl. Práce v bance mě pohlcovala a manželka Jana mi to často vyčítala.

„Co to máš?“ zeptala se Anička, když jsem přišel dovnitř. Ukázal jsem jí balónek i vzkaz. Chvíli na něj koukala a pak se ke mně přitulila. „To je smutný, tati.“

Ten večer jsme o Klárce nemluvili, ale nemohl jsem na ni přestat myslet. V noci jsem se převaloval a představoval si malou holčičku, která píše zoufalý vzkaz svému otci a vypouští ho do nebe s nadějí, že se stane zázrak.

Druhý den jsem balónek vzal do práce a ukázal kolegyni Lence. „To je jako z filmu,“ řekla tiše. „Ale co s tím chceš dělat?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Ale nemůžu to jen tak zahodit.“

Začal jsem pátrat. Sdílel jsem fotku balónku a vzkazu na facebookové skupině Říčany a okolí. Lidé začali psát – někdo znal Klárku ze školy, jiný si myslel, že je to vtip. Ale pak mi napsala paní Eva: „Znám tu holčičku. Její táta odešel před rokem a od té doby je Klárka jako vyměněná.“

Najednou jsem měl pocit, že musím něco udělat. Zavolal jsem Evě a domluvili jsme si schůzku v cukrárně U Slunce. Když jsem tam přišel, seděla tam drobná holčička s copánky a velkýma smutnýma očima.

„To je on?“ zašeptala Klárka a ukázala na mě prstem.

„Ahoj Klárko,“ řekl jsem nejjemněji, jak jsem uměl. „Našel jsem tvůj balónek.“

Klárka se rozplakala. Eva ji objala a já cítil, jak mi stahuje hrdlo.

„Proč jsi to napsala?“ zeptal jsem se tiše.

„Protože už nevím, co mám dělat,“ vzlykla Klárka. „Maminka pořád pláče a já chci tátu zpátky.“

Seděli jsme tam dlouho. Eva mi vysvětlila, že Klárčin otec odešel za jinou ženou do Brna a od té doby se neozval. Klárka každý večer kouká z okna a doufá, že se vrátí.

Cestou domů jsem přemýšlel o své vlastní rodině. Kolikrát jsem byl poslední dobou protivný na Janu? Kolikrát jsem odmítl Aničku, když chtěla jít ven? Najednou mi došlo, že bych mohl být tím tátou, který jednoho dne prostě odejde.

Doma bylo ticho. Jana seděla u stolu s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptal jsem se opatrně.

„Nic,“ odpověděla bezbarvě.

Sedl jsem si naproti ní. „Jano… promiň mi všechno to napětí poslední dobou. Dneska jsem potkal holčičku, která by dala cokoliv za to, aby její táta byl doma.“

Jana zvedla oči a poprvé po dlouhé době v nich nebyl jen smutek, ale i naděje.

„Myslíš, že bychom mohli… začít znovu?“ zeptala se tiše.

Objal jsem ji a slíbil si, že už nikdy nedopustím, aby se Anička cítila jako Klárka.

O pár dní později jsme s Aničkou vyrobili pro Klárku malý dárek – plyšového medvídka s dopisem od nás obou. Napsali jsme jí, že na ni myslíme a že i když její táta není doma, není sama.

Když jsme jí dárek předali, Klárka se poprvé usmála. „Děkuju,“ zašeptala.

Od té doby jsme ji občas navštěvovali. S Janou jsme začali chodit na terapii a pomalu jsme si znovu nacházeli cestu k sobě i k Aničce.

Někdy večer sedím na zahradě a dívám se na nebe. Přemýšlím o tom, kolik dětí asi posílá své vzkazy balónky do světa a kolik rodičů je nikdy nenajde.

Možná bychom měli víc naslouchat těm tichým prosbám kolem nás – nejen těm psaným na papírky u balónků, ale i těm skrytým v očích našich blízkých.

Co myslíte – kolik takových vzkazů kolem sebe přehlížíme každý den? A co byste udělali vy na mém místě?