Svatba, která se málem nekonala: Když rodinná tajemství zničí sny
„Davide, prosím tě, pojď už, musíme vybrat tu poslední písničku na první tanec!“ Tereza se na mě usmívá přes stůl v malé kavárně na Letné, ale já už vnímám jen napůl. V kapse mi vibruje mobil. Když vidím jméno „maminka“, srdce mi poskočí. Zvednu to. „Davídku… můžeš… přijít do nemocnice? Potřebuju pojistku…“ Její hlas je slabý, přerývaný. „Mami? Co se děje? Jsi v pořádku?“ „Prosím… přijď…“ Pak ticho.
Vyběhnu z kavárny, Tereza za mnou volá: „Co se stalo?“ Jen mávnu rukou: „Maminka je v nemocnici!“ V tramvaji na Bulovku mi hlavou běží tisíc scénářů. Co když je to vážné? Proč mi nic neřekla?
Na recepci nemocnice se hádám s protivnou sestřičkou: „Musím za maminkou! Jsem její syn!“ Nakonec mě pustí. Maminka leží na posteli, bledá, oči má zarudlé od pláče. „Davídku… promiň, že tě obtěžuju…“
„Mami, co se stalo? Proč jsi mi nic neřekla?“ Sedám si k ní a držím ji za ruku. „Potřebuju tu pojistku…“ šeptá. Podávám jí papíry, ale vím, že nejde jen o to. „Mami, co ti je?“
Chvíli mlčí. Pak se rozpláče. „Mám rakovinu, Davide… Už dlouho… Nechtěla jsem tě tím zatěžovat před svatbou…“
V tu chvíli se mi zhroutí svět. „Jak dlouho to víš?“ ptám se roztřeseně. „Půl roku… Ale teď už je to špatné…“
Sedím tam a nevím, co říct. V hlavě mi běží obrazy z dětství – jak mě vodila do školky, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví. A teď tu leží a já jsem o ničem nevěděl.
„Proč jsi mi to neřekla?“ vyhrknu nakonec. „Nechtěla jsem ti kazit štěstí… Máš před svatbou…“
V tu chvíli vchází do pokoje můj otec, Petr. Dlouho jsme spolu nemluvili – od té doby, co odešel za jinou ženou, když mi bylo patnáct. Teď stojí mezi dveřmi a vypadá rozpačitě.
„Davide…“ kývne na mě. „Tati,“ odpovím stroze.
Maminka se rozpláče ještě víc. „Prosím vás… nehadejte se tady…“
Otec si sedne na židli naproti mně. „Musíme si promluvit,“ řekne tiše.
„O čem?“ vyštěknu.
„O všem. O tom, co bude dál. O tvé svatbě… O mámě.“
Cítím vztek i bezmoc zároveň. „Kde jsi byl posledních deset let? Teď chceš najednou rozhodovat?“
Maminka nás přeruší: „Davide, Petře… prosím vás… Nechci odcházet s tím, že jste rozhádaní.“
V tu chvíli mi dojde, že možná opravdu odchází. Že tohle není jen další hádka v rodině.
Zůstávám u ní celý večer. Tereza mi píše zprávy: „Jsi v pořádku? Mám přijít?“ Odpovídám: „Zůstaň doma. Musím být s mámou.“
Druhý den ráno přijde lékařka a vezme si mě stranou. „Vaše maminka má metastázy v játrech i plicích. Je to otázka týdnů.“
Zhroutím se na lavičku na chodbě a brečím jako malý kluk.
Když se vrátím do pokoje, maminka spí. Otec sedí u její postele a drží ji za ruku. Poprvé po letech vidím v jeho očích slzy.
Večer přijde Tereza. Sedne si ke mně na chodbu a obejme mě. „Co budeme dělat?“ ptá se tiše.
„Nevím,“ šeptám.
Doma pak sedíme u stolu a já jí říkám: „Nevím, jestli teď zvládnu svatbu…“
Tereza mě pohladí po ruce: „Uděláme ji takovou, aby tu mohla být tvoje maminka. I kdyby to mělo být jen na chodbě nemocnice.“
Začínáme plánovat všechno jinak – malou svatbu jen s nejbližšími, v nemocniční kapli. Volám sestře Katce do Brna: „Přijeď co nejdřív.“
Dny plynou v mlze strachu a smutku. S otcem se snažíme najít k sobě cestu – poprvé po letech spolu mluvíme otevřeně o minulosti i o tom, co bude dál.
Svatba proběhne o týden později. Maminka sedí na vozíku v bílé halence, usmívá se skrz slzy a drží mě za ruku při obřadu. Nikdy nezapomenu na její pohled – plný lásky i smutku zároveň.
O dva týdny později maminka umírá. Držím ji za ruku až do poslední chvíle.
Po pohřbu sedíme s otcem a sestrou u stolu v kuchyni a poprvé po letech máme pocit, že jsme zase rodina.
Teď sedím u okna našeho bytu s Terezou a přemýšlím: Proč nám někdy osud všechno vezme ve chvíli, kdy jsme nejšťastnější? A proč je tak těžké říkat pravdu těm, které máme nejradši?