Tajemství otce v očích dcery
Anna měla vždy blízko ke svému otci, Petrovi. Od malička je spojovalo zvláštní pouto, které bylo postaveno na důvěře a vzájemném respektu. Trávili spolu nespočet víkendů, prozkoumávali les za jejich domem, vymýšleli dobrodružství a plánovali budoucí projekty. Jedním z těchto projektů byl domeček na stromě, o kterém mluvili už roky. Měl to být jejich mistrovský kousek, útočiště, kde by mohli uniknout světu a sdílet příběhy pod hvězdami.
Jednoho chladného podzimního odpoledne, když se Anna vrátila ze školy, zaslechla otcův hlas vycházející z jeho pracovny. Dveře byly pootevřené a slyšela ho mluvit tlumeným hlasem. Zvědavost ji přiměla přiblížit se a zachytit útržky rozhovoru.
„Ano, myslím, že můžeme začít příští měsíc,“ řekl Petr. „Bude to překvapení pro Annu.“
Annino srdce poskočilo radostí. Překvapení? Cítila příval vzrušení. Možná mluvil o domečku na stromě! Ale jak poslouchala dál, její vzrušení se změnilo v zmatek.
„Ne, ne,“ pokračoval Petr. „Není to domeček na stromě. Je to něco jiného. Plánuji to už nějakou dobu.“
Annino srdce kleslo. Co by mohlo být důležitější než jejich domeček na stromě? Cítila bodnutí zrady. Její otec ji vždy zahrnoval do svých plánů a teď měl tajemství.
Během večeře se Anna snažila chovat normálně, ale její mysl byla plná otázek. Pozorovala svého otce pozorně, hledala jakoukoli stopu toho, co by mohl plánovat. Ale Petr byl svým obvyklým veselým já, zcela netušící o bouři, která se uvnitř jeho dcery odehrávala.
Jak dny plynuly, Anna se nemohla zbavit pocitu vyloučení. Chtěla se otci postavit, ale bála se toho, co by mohla zjistit. Místo toho se rozhodla pátrat na vlastní pěst.
Jedno sobotní ráno, když byl Petr pryč za pochůzkami, Anna se vplížila do jeho pracovny. Prohrabala se papíry a prohlédla si jeho počítač ve snaze najít stopy. Nakonec našla složku s názvem „Projekt Východ slunce.“ Uvnitř byly plány a poznámky k nové kanceláři, kterou plánoval postavit na zahradě.
Anna pocítila směs úlevy a zklamání. Projekt nebyl ničím zlověstným, ale nebyl to ani domeček na stromě. Bylo to něco zcela odděleného od jejich společných snů.
Toho večera už Anna nemohla déle mlčet. „Tati,“ začala váhavě, „zaslechla jsem tě mluvit o projektu… něco s názvem ‚Projekt Východ slunce.'“
Petr vypadal překvapeně, ale ne rozzlobeně. „Ach, Anno,“ povzdechl si. „Chtěl jsem to jako překvapení pro tebe a maminku. Je to kancelářský prostor, kde budu moci častěji pracovat z domova.“
„Ale co náš domeček na stromě?“ zeptala se Anna s nádechem bolesti v hlase.
Petr se zarazil a uvědomil si dopad svých činů. „Omlouvám se, miláčku,“ řekl tiše. „Zabralo mě to práce a myslel jsem si, že to bude lepší pro nás všechny.“
Anna přikývla a snažila se pochopit. Ale hluboko uvnitř cítila posun v jejich vztahu. Domeček na stromě byl víc než jen projekt; byl to slib společně stráveného času.
S příchodem zimy sledovala Anna z okna svého pokoje, jak začíná stavba nové kanceláře. Věděla, že věci mezi ní a jejím otcem už nikdy nebudou úplně stejné. Domeček na stromě zůstal nepostavený, symbol snů odložených a změněných priorit.