Táta mě zradil: Půjčila jsem si na jeho operaci, on peníze prohrál v kasinu

„Martino, prosím tě, musíš mi pomoct! Jde o život…“ Jeho hlas byl roztřesený, naléhavý. Byla jsem zrovna v práci, když mi táta volal. Věděla jsem, že poslední roky to s ním není jednoduché – po rozvodu s mámou se uzavřel do sebe, často pil a občas zmizel na několik dní. Ale tohle bylo jiné. „Doktoři říkali, že pokud nepůjdu na operaci do měsíce, může to být konec. Nemám tolik peněz…“

V tu chvíli jsem neváhala. Nedávno mě povýšili v bance a táta si asi myslel, že teď mám peněz na rozdávání. Ale já měla sotva našetřeno na první vlastní byt. Přesto jsem šla do toho – vzala jsem si půjčku na dvě stě tisíc korun. „Tati, hlavně se drž. Všechno zařídím,“ slíbila jsem mu a poslala peníze na jeho účet.

První týden jsem byla klidná. Táta mi psal zprávy: „Děkuju, Martinko, jsi moje zlatíčko. Zítra jdu na předoperační vyšetření.“ Pak se ale jeho zprávy staly kratší a méně časté. Když jsem mu volala, nebral telefon. Začala jsem mít špatný pocit.

Jednoho večera mi zavolala teta Jana: „Marti, nevíš, kde je tvůj táta? Prý ho někdo viděl v kasinu v Rozvadově.“ Ztuhla jsem. Kasino? Vždyť měl být v nemocnici! Okamžitě jsem volala tátovi. Po několika pokusech to konečně zvedl.

„Tati, kde jsi?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval jeho unavený hlas: „Marti… promiň… já… potřeboval jsem si trochu vyčistit hlavu.“

„V kasinu?! Za moje peníze?!“ křičela jsem do telefonu a slzy mi tekly po tváři.

„Já myslel… když vyhraju, všechno ti vrátím i s úroky…“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nejenže jsem přišla o všechny úspory a zadlužila se na několik let dopředu, ale hlavně mě zradil člověk, kterému jsem věřila nejvíc na světě.

Další dny byly jako zlý sen. Táta se mi vyhýbal, nebral telefony. Máma mi řekla: „Já ti to říkala, Martino. On se nikdy nezmění.“ Ale já jsem pořád doufala, že aspoň přijde a omluví se.

Jednoho dne se objevil u mých dveří. Byl pohublý, zarostlý a vypadal o deset let starší.

„Marti… já vím, že jsem to podělal. Ale já už fakt nevěděl kudy kam. Chtěl jsem ti to všechno vrátit…“

„Tati, tys mě lhal! Já teď splácím dluhy kvůli tobě! Víš vůbec, co jsi mi udělal?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

Sedl si ke stolu a rozplakal se. „Já už nevím, jak dál…“

Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila vztek a bezmoc. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu jako malí hráli Člověče nezlob se a on mi říkal, že rodina je nejdůležitější na světě.

Teď tu seděl zlomený muž, který mě připravil o důvěru i budoucnost.

Další týdny byly plné hádek s mámou i s přítelem Petrem. „Proč jsi mu vůbec věřila?“ ptal se mě Petr. „Protože je to můj táta!“ křičela jsem zpátky.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit, proč mě táta tak zklamal a proč mám pořád potřebu ho omlouvat.

Jednou večer mi přišla zpráva od tety Jany: „Tvůj táta je v léčebně v Bohnicích. Prý chce začít znovu.“

Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Ale šla jsem za ním.

Seděl tam v nemocničním pyžamu a díval se do země.

„Marti… já vím, že už ti nemůžu nic slíbit. Ale chci to aspoň zkusit napravit.“

Dívala jsem se na něj a přemýšlela: Můžu mu ještě někdy věřit? Nebo už navždycky zůstane mezi námi tahle propast?

Co byste udělali vy? Dali byste mu ještě šanci? Nebo byste ho nechali jít?