Táta našel štěstí jinde, zatímco máma bojovala s temnotou: Je opravdu vina jen na jeho straně?

„Proč jsi to udělal, tati? Proč jsi nás opustil?“ vyhrkl jsem na něj, když jsem ho po týdnu konečně potkal na lavičce v parku. Seděl tam s rukama v klíně, nervózně si pohrával s klíči od auta a díval se do země. Měl jsem v sobě tolik vzteku, že jsem se třásl. Táta se nadechl, ale dlouho nic neříkal. Jenom se mi podíval do očí a v těch jeho bylo něco zlomeného. „Ondro, někdy člověk prostě… už nemůže dál.“

Bylo mi sedmnáct a svět se mi rozpadal pod rukama. Máma celé dny ležela v ložnici, žaluzie zatažené, ticho přerušované jen jejím tlumeným pláčem. Dřív byla veselá, smála se na celé kolo a pekla nejlepší bábovku v ulici. Teď jsem ji skoro nepoznával. Táta odešel za nějakou Lenkou z práce – aspoň tak to říkala máma. Prý už s námi nemohl být, prý potřeboval změnu. Ale co my? Co já?

Všechno to začalo nenápadně. Táta býval často v práci, domů chodil pozdě a unavený. Máma mu vyčítala, že je pořád pryč, že už ji nemiluje. On jen mávl rukou a šel si pustit zprávy. Večeře probíhaly v tichu, mezi nimi viselo napětí jako těžký závoj. Já seděl mezi nimi a snažil se být neviditelný.

Jednoho večera jsem zaslechl hádku. Máma křičela: „Tak běž za tou svou Lenkou! Stejně už jsi duchem dávno pryč!“ Táta práskl dveřmi a odešel. Myslel jsem, že se vrátí, ale nevrátil se. Druhý den ráno jsem našel mámu sedět u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. „Ondro, táta už asi nepřijde,“ řekla tiše.

Od té chvíle jako by se všechno změnilo. Máma přestala chodit do práce, zavírala se v pokoji a já nevěděl, co mám dělat. Snažil jsem se jí pomoct – vařil jsem čaj, uklízel byt, nosil jí jídlo. Ale ona jen ležela a dívala se do stropu. Někdy jsem slyšel, jak potichu pláče.

Ve škole jsem byl za podivína. Kamarádi se mě ptali, proč je máma tak divná a kde mám tátu. Nevěděl jsem, co odpovědět. Učitelka češtiny mě jednou po hodině zastavila: „Ondro, jsi v pořádku? Můžu ti nějak pomoct?“ Jen jsem zavrtěl hlavou a utekl na záchod.

Jednou večer mi máma řekla: „Víš, Ondro, já už nevím, jak dál.“ Seděla na posteli, vlasy rozcuchané, oči zarudlé od pláče. „Táta byl moje všechno… A teď…“ Nedokázal jsem jí odpovědět. Jen jsem ji objal a cítil její třesoucí se tělo.

Začal jsem nenávidět tátu. Když mi volal, nebral jsem mu to. Když mi psal zprávy, mazal jsem je bez čtení. Ale pak přišel ten den v parku.

„Ondro,“ začal opatrně táta, „já vím, že tohle je pro tebe těžké. Ale s mámou jsme už dlouho nebyli šťastní.“

„A to je důvod odejít? Opustit nás?“ vyštěkl jsem.

„Někdy je lepší odejít než zůstat a ubližovat si navzájem,“ řekl tiše.

„A co máma? Podívej se na ni! Je úplně na dně!“

Táta sklopil hlavu. „Já… já jsem to nechtěl takhle. Ale taky mám právo být šťastný.“

V tu chvíli jsem ho nenáviděl ještě víc.

Doma bylo čím dál hůř. Máma odmítala jíst, hubla před očima. Jednou jsem ji našel sedět na balkoně a dívat se dolů na ulici s prázdným pohledem. Vyděsil jsem se.

Zavolal jsem tetu Ivu – mámina sestra byla jediná, kdo nám ještě zbyl. Přijela hned druhý den a když viděla mámu, rozplakala se.

„Musíš k doktorovi,“ řekla jí rázně.

Máma jen zavrtěla hlavou.

„Ondrovi tě potřebujeme! Nemůžeš to vzdát!“

Nakonec ji teta přesvědčila a máma začala chodit k psycholožce. Bylo to pomalé – někdy měla lepší dny, jindy zase propadala zoufalství.

Já mezitím začal chodit na brigádu do knihkupectví u náměstí. Potřeboval jsem vypadnout z domu, přijít na jiné myšlenky. Tam jsem poznal Kláru – byla o rok starší a měla pochopení pro moje ticho i smutek.

Jednou večer jsme seděli na lavičce před knihkupectvím a já jí všechno řekl.

„Víš,“ řekla tiše Klára, „moji rodiče jsou taky rozvedení. Taky jsem si myslela, že za všechno může táta… Ale časem jsem zjistila, že to není tak jednoduché.“

Dlouho jsem o tom přemýšlel. Možná měla pravdu – možná za to nemohl jen táta. Možná byli oba unavení a zranění.

Jednou přišla máma z terapie domů a poprvé po dlouhé době se usmála: „Dneska jsme s paní doktorkou mluvily o odpuštění.“

„A komu chceš odpustit?“ zeptal jsem se opatrně.

„Tátovi… i sobě,“ řekla tiše.

Ten večer jsme si poprvé po měsících sedli spolu ke stolu a povídali si o všem možném – o škole, o dětství, o snech.

Táta mi časem napsal dopis – dlouhý dopis plný omluv i vysvětlení. Neodpustil jsem mu hned, ale začal jsem chápat jeho pohled.

Dnes už vím, že vina nikdy není jen na jedné straně. Že někdy lidé prostě nedokážou být spolu – i když by si to jejich děti přály ze všeho nejvíc.

Ale pořád si kladu otázku: Kdyby táta zůstal… bylo by všechno lepší? Nebo by nás všechny ta tichá bolest nakonec zničila?

Co myslíte vy? Dá se vůbec v takové situaci najít skutečné odpuštění?