Ticho mezi námi: Příběh matky z Vysočiny, která musela volit mezi loajalitou a pravdou

„Proč mi neodpovídáš, Aničko? Proč už měsíc nebereš telefon?“ šeptám do ticha, zatímco stojím před jejím domem v malé vesnici na Vysočině. Prsty se mi třesou, když zvoním na zvonek. V hlavě mi zní poslední rozhovor: „Mami, potřebuju prostor. Nejezdi za mnou bez ohlášení.“ Ale já už to nevydržela. Po svatbě s Petrem se Anička změnila. Dřív jsme si volaly každý den, teď je mezi námi ticho. Ticho, které bolí.

Dveře se pomalu otevírají. Stojí v nich Petr, vysoký, s tvrdým pohledem. „Co tu děláte?“ ptá se bez pozdravu. „Chci vidět Aničku,“ odpovídám a snažím se potlačit slzy. „Není doma,“ řekne stroze a zavře dveře dřív, než stihnu cokoli říct. Zůstávám stát na zápraží a cítím se jako vetřelec ve vlastním životě.

Sedám si na lavičku u autobusové zastávky a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Vždyť jsem ji vychovávala sama, po smrti manžela jsme byly jen my dvě. Byla jsem na ni přísná? Nebo jsem jí dávala málo volnosti? Vzpomínám na její smích, na společné pečení bábovky, na to, jak mi šeptala do ucha svá tajemství. Kam se to všechno podělo?

Rozhodnu se počkat. Po dvou hodinách vidím Aničku přicházet s taškou z obchodu. Je bledá a hubenější než dřív. Když mě spatří, zarazí se. „Mami… co tu děláš?“ Její hlas je tichý, unavený. „Chtěla jsem tě vidět. Prosím, pojď se mnou na chvíli ven.“

Sedíme spolu na lavičce pod starou lípou. Dlouho mlčíme. Nakonec se odvážím: „Aničko, co se děje? Proč jsi mi přestala volat?“ Dívá se do země. „Petr nechce, abychom byly v kontaktu. Prý mě rozmazluješ a pleteš se nám do života.“

V tu chvíli mi srdce puká. „Ale vždyť jsem tvoje máma…“ šeptám. Anička se rozpláče: „Já vím! Ale on… On je někdy zlý. Křičí na mě, zakazuje mi chodit ven, bere mi telefon…“ Slova jí váznou v hrdle.

Cítím vztek i bezmoc. „Tohle si nesmíš nechat líbit! Musíš odejít!“ Anička kroutí hlavou: „Kam bych šla? Nemám práci, nemám peníze… A bojím se.“

Objímám ji a slibuji jí pomoc. Ale vím, že to nebude snadné. Petr je v obci vážený – pracuje na obecním úřadě, všichni ho znají jako slušného člověka. Kdo by mi věřil?

Další týdny jsou plné strachu a nejistoty. Voláme si tajně, scházíme se v lese za vsí. Anička je čím dál zoufalejší. Jednou mi pošeptá: „Mami, já už nemůžu dál…“

Rozhodnu se jednat. Jdu za starostkou paní Novotnou, kterou znám z mládí. Vyprávím jí všechno – o Petrově násilí, o Aniččině strachu. Dívá se na mě s pochybnostmi: „To je vážné obvinění… Máte důkazy?“ Cítím stud i vztek: „Moje dcera je důkaz! Ale bojí se mluvit.“

Starostka slíbí, že si s Aničkou promluví. Druhý den mi Anička volá: „Petr to zjistil… Je ještě horší než dřív.“ Zoufalství v jejím hlase mě ničí.

Jedné noci mi volá sousedka paní Černá: „Paní Hrdličková, slyšela jsem křik od vaší dcery! Měla byste sem přijet.“ Vybíhám z domu jen v županu a jedu nočním autobusem do vesnice.

Když přijedu, Anička sedí na schodech před domem, tvář má opuchlou od pláče i od rány. Objímám ji a šeptám: „Teď už tě nenechám samotnou.“

Voláme policii. Petr je zatčen pro domácí násilí. Vesnice je v šoku – nikdo by to do něj neřekl.

Anička bydlí teď u mě v bytě v Jihlavě. Léčíme rány – ty fyzické i ty duševní. Někdy spolu mlčíme celé hodiny. Ale to ticho už není prázdné – je plné pochopení a naděje.

Občas si kladu otázku: Udělala jsem dobře? Měla jsem zasahovat do jejího života? Nebo jsem měla respektovat její rozhodnutí a mlčet? Co byste udělali vy na mém místě?