Třicet let v cizí rodině: Pravda, která mě roztrhla na kusy
„To je testament mámy,“ řekl Petr tiše a položil přede mě na stůl bílou obálku. Jeho ruce se třásly a v očích měl něco, co jsem u něj nikdy neviděla – strach. Chvíli jsem na něj jen zírala. Třicet let jsme spolu žili, třicet let jsem byla jeho ženou, třicet let jsem se snažila být součástí jeho rodiny. A teď tu přede mnou ležela obálka, která měla rozhodnout o všem.
„Otevři to,“ zašeptal. Ale já nemohla. V hlavě mi běžely vzpomínky jako rozbitý film: jak jsem jeho matce, paní Věře, nosila polévku do nemocnice, jak jsem jí držela ruku, když už skoro nemohla mluvit, jak jsem ji utěšovala, když se bála smrti. Byla jsem u ní do posledního dne. A přesto…
Petr si sedl naproti mně a zabořil hlavu do dlaní. „Nevím, co tam je,“ zamumlal. „Brácha říkal, že to máme otevřít spolu.“
Brácha. Samozřejmě. Tomáš, ten věčně nespokojený mladší syn, který nikdy nepřijal, že Petr odešel z vesnice do Prahy a vzal si mě – holku z města, která podle nich nikdy nebude dost dobrá.
Nakonec jsem obálku otevřela já. Papír šustil mezi prsty. Četla jsem nahlas:
„Já, Věra Novotná, odkazuji svůj dům v Kralupech svým synům Petru a Tomášovi rovným dílem…“
Zastavila jsem se. Nikde ani zmínka o mně. Ani slovo poděkování, ani řádek uznání za všechno, co jsem pro ni udělala. Jen suché rozdělení majetku mezi její syny.
Petr mlčel. V místnosti bylo ticho, které řezalo do masa. Najednou mi bylo jasné, že všechno to úsilí – všechny ty Vánoce, kdy jsem pekla její oblíbené vanilkové rohlíčky, všechny ty návštěvy na chalupě, kde jsem se snažila zapadnout mezi její sestry a švagrové – bylo k ničemu.
„To není fér,“ vydechla jsem. „Byla jsem s ní pořád. Kde byl Tomáš? Kde jsi byl ty?“
Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Já vím… Ale ona byla taková. Nikdy tě nepřijala.“
„A tys s tím byl v pohodě?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. „Třicet let! Třicet let jsem se snažila být součástí vaší rodiny a teď vidím, že jsem tu byla jen na návštěvě.“
Petr mlčel. Vstal a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře.
Zůstala jsem sama v kuchyni. Seděla jsem u stolu a dívala se na ten kus papíru, který mi připadal těžší než kámen. Najednou se mi vybavily všechny ty chvíle, kdy mi paní Věra dávala najevo, že nejsem dost dobrá: „U nás se to dělá jinak, Jano.“ „Tohle bys měla dělat lépe.“ „Tomášova žena je tak šikovná…“
A já pořád doufala, že jednou přijde den, kdy mě vezme za ruku a řekne: „Jsem ráda, že jsi s námi.“ Ten den nikdy nepřišel.
Telefon zazvonil. Volala dcera Petra a Tomáše – Lucie. „Mami? Slyšela jsem o tom testamentu… Je mi to líto.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem tiše.
„Víš… Babička byla vždycky trochu tvrdá. Ale my tě máme rádi.“
Slzy mi vyhrkly do očí. „Děkuju, Lucko.“
Když jsem položila telefon, uvědomila jsem si, že mám aspoň něco – svoje děti. Ale stejně mě pálila otázka: Proč mě nikdy nepřijali? Co jsem udělala špatně?
Večer přišel Petr zpátky do kuchyně. Sedl si naproti mně a dlouho mlčel.
„Jano… Já nevím, jak ti to vynahradit,“ řekl nakonec.
„To už nejde,“ odpověděla jsem upřímně.
„Ale chci to zkusit… aspoň teď.“
Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době cítila v srdci klid. Možná už není čas hledat uznání tam, kde ho nikdy nebylo. Možná je čas začít žít pro sebe.
A tak se ptám: Kolik z nás žije celý život ve stínu cizí rodiny? Kolik z nás čeká na uznání, které nikdy nepřijde? Co byste udělali vy na mém místě?