Bratr odmítl postarat se o nemocnou maminku a chtěl prodat její dům – od té doby s ním nechceme mít nic společného

„To nemyslíš vážně, Petře! Chceš prodat mámin dům, když ještě žije?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi slzy stékaly po tvářích. V kuchyni voněla polévka, kterou jsem vařila pro maminku, a ona slabě volala z ložnice mé jméno. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Petr byl vždycky ten, kdo si dělal, co chtěl. Starší bratr, kterého rodiče omlouvali, protože „je to kluk“ a „on se jednou usadí“. Já byla ta, co musela být rozumná. Když táta před pěti lety zemřel na infarkt, bylo mi jasné, že všechno zůstane na mně. Ale doufala jsem, že až přijde opravdu těžká chvíle, Petr se zachová jako chlap.

Maminka začala být unavená, zapomínala na věci a často si stěžovala na bolesti. Lékaři nám oznámili diagnózu – rakovina slinivky. Byla jsem v šoku. Petr jen pokrčil rameny: „To je život, Jani. Každý jednou odejde.“

Zatímco já jsem si vzala neplacené volno v práci a nastěhovala se zpět do rodného domu v Berouně, Petr dál žil v Praze, chodil na večírky a občas mi poslal SMS: „Jak je mámě?“ Nikdy nepřijel. Nikdy nenabídl pomoc.

Jednoho dne mi zavolal: „Hele, Jani, přemýšlel jsem… Ten dům má teď velkou cenu. Kdybychom ho prodali, mohli bychom si rozdělit peníze. Máma už stejně nebude potřebovat tolik místa.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. „Ty jsi se zbláznil? Máma je pořád tady! Potřebuje nás!“

„Ale já mám taky svůj život,“ odsekl. „Nemůžu tady sedět a čekat, až… víš co.“

Zavěsila jsem a dlouho jen seděla na zemi v předsíni a brečela. Maminka mě našla a pohladila po vlasech: „Nebreč, Janičko. On je prostě jiný.“

Ale já už to nedokázala omlouvat. Každý den jsem vstávala v pět ráno, abych mamince připravila snídani, podala léky, pomohla jí do koupelny. Byly dny, kdy jsem byla tak vyčerpaná, že jsem usínala u stolu s hlavou na rukou. Přesto jsem to dělala ráda – byla to moje maminka.

Petr se mezitím začal scházet s realitní makléřkou. Jednou přišel do domu bez ohlášení s cizí paní a začal jí ukazovat obývák. Maminka seděla v křesle a nechápavě se ptala: „Kdo to je?“

„To je paní Novotná, podívá se na dům,“ řekl Petr ledabyle.

„Petře! Okamžitě odejděte!“ vykřikla jsem a vyvedla makléřku ven.

Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím.

„Jsi sobecká! Myslíš jen na sebe! Já mám taky právo na svůj podíl!“ křičel Petr.

„A co máma? Ta ti nestojí ani za trochu času?“

„Já to prostě nezvládnu! Neumím to! Nechci vidět mámu takhle!“

„A já snad chci? Ale někdo to udělat musí!“

Po té hádce už Petr nepřišel. Přestal volat i psát. Zůstaly jsme s maminkou samy.

Byly to těžké měsíce. Maminka slábla, ale pořád se snažila usmívat. Povídaly jsme si o dětství, o tátovi, o tom, jaké to bylo, když jsme byli všichni spolu na chalupě v Orlických horách. Někdy plakala – hlavně když si myslela, že ji nevidím.

Jednou v noci mě vzbudil její slabý hlas: „Janičko… děkuju ti.“

„Za co?“

„Že jsi tady. Že jsi moje holčička.“

Maminka zemřela o měsíc později. Byla jsem u ní do poslední chvíle.

Pohřeb byl malý. Petr přišel – stál vzadu s očima sklopenýma k zemi. Po obřadu za mnou přišel: „Promiň… já… nevěděl jsem, jak…“

„Teď už je pozdě,“ řekla jsem tiše.

Po pohřbu mi přišel dopis od notáře – dědictví po mamince. Dům byl napsaný na mě i na Petra napůl. Petr mi poslal SMS: „Chci svůj podíl.“

Prodala jsem dům a polovinu peněz mu poslala. Sama jsem si pronajala malý byt v Berouně a začala znovu pracovat. S Petrem už nemluvím.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem mu odpustit? Nebo je některé rány lepší nechat být?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec odpustit takovou zradu v rodině?