Co jsem se dozvěděla v mateřské škole: Pravda, která změnila naši rodinu

„Paní Novotná, můžeme si na chvíli promluvit?“ slyším za zády, když už držím Jeníka za ruku a chystám se odejít z šatny. Jeho malá dlaň se mi potí v dlani a já cítím, jak se mi rozbušilo srdce. Paní učitelka Věra má ve tváři něco, co jsem u ní ještě neviděla – vážnost smíšenou s obavou.

„Samozřejmě, paní učitelko,“ odpovím a posadím se na lavičku. Jeník si mezitím hraje s autíčkem, které našel v kapse. „Stalo se něco?“

Věra si sedne naproti mně a chvíli mlčí. „Víte, paní Novotná, dneska jsme měli ve třídě menší incident. Jeník… no…“ zarazí se a podívá se na mě, jako by hledala správná slova. „Jeník dneska řekl ostatním dětem, že jeho tatínek už doma nebydlí. A že maminka často pláče.“

Zamrazí mě. V krku mi vyschne a nevím, co říct. „To… to musí být nějaké nedorozumění,“ vypravím ze sebe tiše. „Můj syn Petr s Kateřinou přece…“

Věra mě přeruší: „Paní Novotná, děti si často nevymýšlejí takové věci bezdůvodně. Možná by bylo dobré si o tom doma promluvit.“

Jeník ke mně přiběhne a obejme mě kolem pasu. „Babi, půjdeme už domů?“ ptá se a jeho oči jsou tak nevinné, že mě bodne u srdce.

Cestou domů mlčím. Jeník si zpívá písničku o mašince a já přemýšlím, co se to u nás děje. Petr mi nikdy nic neřekl. Kateřina je poslední týdny nervózní, ale myslela jsem, že je to kvůli práci. Mám pocit, že mi něco uniklo – něco zásadního.

Doma Jeník běží do svého pokoje a já si sednu ke stolu s hrnkem kávy. Telefon mi vibruje na stole – zpráva od Kateřiny: „Děkuju moc za pomoc, babi. Přijdu pro Jeníka kolem šesté.“

Nemůžu to vydržet a volám Petrovi. Zvedne to až po třetím zazvonění.

„Ahoj mami, co se děje?“ zní unaveně.

„Petře… musíme si promluvit. Byla jsem dneska pro Jeníka ve školce a…“ hlas se mi třese, „paní učitelka mi řekla něco, co mě vyděsilo.“

Na druhém konci je ticho. Pak Petr tiše řekne: „Mami, já ti to chtěl říct… S Kateřinou máme krizi. Už měsíc bydlím u kamaráda.“

Zavře se mi hrdlo. „Proč jste mi nic neřekli? Proč jste to tajili?“

„Nechtěli jsme tě zatěžovat. Mysleli jsme, že to zvládneme sami.“

Zavěsím a cítím v sobě směs vzteku a bezmoci. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě – po smrti manžela jsem byla oporou Petrovi i jeho sestře Lucii. A teď? Moje vlastní dítě přede mnou tají něco tak zásadního.

Večer přijde Kateřina pro Jeníka. Má kruhy pod očima a usmívá se jen silou vůle.

„Kateřino…“ začnu opatrně, když Jeník odejde do koupelny umýt si ruce. „Vím o tom. Petr mi to řekl.“

Kateřina se rozpláče. „Já už nevím, co mám dělat, maminko Novotná… Snažím se být silná kvůli Jeníkovi, ale je to těžké. Petr je pořád pryč, hádáme se kvůli každé maličkosti… A já mám strach, že to nezvládnu.“

Objímám ji a cítím její třesoucí se ramena. „Nejsi na to sama,“ šeptám jí do vlasů.

Ten večer nemohu usnout. Přemýšlím o tom, jak jsme se jako rodina dostali až sem – do bodu, kdy spolu nemluvíme o tom nejdůležitějším. Vzpomínám na své dětství v malém bytě na Žižkově, kde jsme s rodiči řešili všechno společně – i když to bolelo.

Druhý den ráno volám Lucii. „Lucko, musíme si promluvit o Petrovi a Kateřině.“

Lucie přijde odpoledne s koláčem a sedíme spolu v kuchyni jako za starých časů.

„Mami,“ říká Lucie tiše, „možná jsme Petrovi moc naložili na bedra. Po tátově smrti byl najednou hlavou rodiny… Možná potřebuje jen vědět, že ho máme rádi i když selže.“

Přikývnu a cítím slzy v očích.

Večer volám Petrovi znovu. „Petře, přijď domů na večeři. Všichni.“

Petr přijde s rozpaky ve tváři. Kateřina je napjatá a Jeník sedí mezi nimi jako malý most mezi dvěma břehy.

Podávám polévku a začínám: „Vím, že teď procházíte těžkým obdobím. Ale jsme rodina – a rodina drží při sobě.“

Petr sklopí oči: „Mami… já nevím, jestli to ještě dokážeme spravit.“

Kateřina ho chytne za ruku: „Ale musíme to aspoň zkusit kvůli Jeníkovi.“

Sedíme dlouho do noci a poprvé po měsících spolu opravdu mluvíme – o strachu ze selhání, o únavě z práce, o tom, jak těžké je být rodičem i partnerem zároveň.

Když všichni odejdou spát, sedím sama v kuchyni a dívám se na fotku našeho zesnulého tatínka na lednici.

Přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Dá se ještě rodina zachránit, když už jsme si tolikrát ublížili mlčením? Co byste udělali vy na mém místě?