Dědictví v troskách: Martinův boj o babičku a rodinu

„Martine, kdo jsi?“ ozvalo se zpoza dveří koupelny. Stál jsem v předsíni babiččina bytu na pražském Jižním Městě, mokré boty na koberci a srdce mi bušilo až v krku. V ruce jsem svíral klíče, které mi před týdnem předala notářka – dědictví, které mělo být požehnáním, ale teď se zdálo spíš jako past.

„To jsem já, babi, Martin,“ odpověděl jsem tiše a snažil se, aby mi hlas nezadrhával. Věděl jsem, že mě nepoznává. Už několik měsíců její paměť mizela jako mlha nad Vltavou. Dřív jsme spolu sedávali u okna, pili meltu a ona mi vyprávěla o dětství v Plzni, o tom, jak za války schovávala chleba pod polštářem. Teď si sotva vzpomněla na vlastní jméno.

V koupelně šramotila, slyšel jsem, jak hledá kartáček na zuby v šuplíku plném starých rtěnek a léků. „Kde je maminka?“ zeptala se najednou. Ztuhl jsem. Moje máma – její dcera – zemřela před pěti lety na rakovinu. Babička to věděla, ale její mysl ji znovu a znovu vracela do minulosti.

„Maminka přijde později,“ zalhal jsem. Bylo to poprvé, co jsem jí lhal do očí. Ale co jiného jsem měl dělat? Pravda ji vždycky rozplakala a pak byla celou noc neklidná.

Byt byl plný vzpomínek: starý sekretář s porcelánem, fotografie na stěnách, vůně levandule a naftalínu. Ale teď tu byla i samota a strach. Každý den jsem sem jezdil po práci z druhého konce Prahy, abych jí pomohl s večeří, léky, koupáním. Můj bratr Petr se od začátku distancoval: „Já na to nemám nervy, Martine. Navíc mám rodinu.“

Jednou večer jsme seděli u stolu a babička si hrála s ubrouskem. „Proč tu jsi pořád ty? Kde je Petr?“ zeptala se najednou ostře. „Petr má moc práce,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„Vždycky jsi byl hodný kluk,“ pohladila mě po ruce. „Ale nemůžeš tu být pořád. Musíš žít svůj život.“

Zalapala po dechu a já si uvědomil, že už několik dní pořádně nejedla. Zkoušel jsem jí ohřát polévku, ale odmítla ji. „Nechci jíst,“ řekla tvrdohlavě. „Chci domů.“

„Babičko, tady je tvůj domov,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Ne! Chci za maminkou!“ rozplakala se.

V tu chvíli jsem měl chuť utéct. Cítil jsem se jako vězeň vlastního soucitu. Každý den jsem bojoval s výčitkami – měl bych dělat víc? Nebo bych měl být tvrdší a dát ji do domova důchodců? Ale když jsem si to představoval, viděl jsem její oči plné strachu.

Jednoho dne přišla teta Jana na návštěvu. „Martine, tohle už nejde dál,“ řekla mi v kuchyni šeptem. „Jsi mladý, máš práci… Nemůžeš se obětovat celý život.“

„A kdo jiný to udělá?“ vybuchl jsem. „Petr nechce, ty taky ne! Máme ji snad nechat umřít samotnou?“

Jana sklopila oči. „Já bych to nezvládla… Ale domov by byl možná lepší řešení.“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, co znamená být rodina. Odpovědnost? Láska? Nebo jen vina?

Další ráno babička upadla v koupelně. Naštěstí si nic nezlomila, ale byla vyděšená a já taky. Zavolal jsem doktorce Novotné, která mi doporučila sociální pracovnici.

„Martine,“ řekla mi paní sociální pracovnice při návštěvě, „je to těžké rozhodnutí, ale někdy je domov pro seniory opravdu nejlepší volba pro všechny.“

Seděl jsem s babičkou na pohovce a držel ji za ruku. „Babičko… možná bychom mohli najít místo, kde by ti pomohli víc než já.“

Podívala se na mě zmateně. „Ty už mě nechceš?“

Rozbrečel jsem se jako malý kluk.

Nakonec jsme našli domov v Modřanech. První dny byly hrozné – babička mě prosila, abych ji vzal domů. Ale časem si zvykla. Chodím za ní každý týden a někdy mám pocit, že mě poznává.

Byt na Jižním Městě je teď prázdný. Sedávám tam občas sám a přemýšlím: Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem jen utekl před odpovědností?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrým vnukem i bez toho, abyste obětovali celý svůj život?