Deset let ticha: Návrat otce, který nikdy nebyl

„Kde je Klára? Chci ji vidět hned teď!“ Petr stál ve dveřích mého bytu, ruce zaťaté v pěst a oči plné něčeho, co jsem u něj už roky neviděla – odhodlání. Bylo to skoro směšné. Po deseti letech, kdy o naši dceru ani nezavadil pohledem, najednou stojí přede mnou a chce být otcem. V hlavě mi hučelo. Klára byla v pokoji, poslouchala hudbu a kreslila si. Netušila, že za dveřmi se odehrává drama, které může změnit její život.

„Petr, co tady děláš?“ snažila jsem se udržet hlas klidný, ale v břiše mi svíralo. „Máš vůbec právo ji vidět? Po tom všem?“

„Lenko, je to moje dcera. Mám na ni právo. Chci to napravit.“

Zasmála jsem se – hořce a unaveně. „Deset let jsi ji neviděl. Ani na narozeniny jsi neposlal pohled. Kde jsi byl, když měla horečky? Když plakala, že jí chybí táta?“

Petr sklopil oči. „Vím, že jsem to zkazil. Ale změnil jsem se. Mám novou práci, nový život… Chci být součástí jejího.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechno: na ty noci, kdy jsem seděla u Klářiny postýlky a utírala jí slzy; na její první den ve školce, kdy se ptala, proč ostatní děti mají tátu a ona ne; na všechny ty chvíle, kdy jsem musela být silná za nás obě.

Petr byl kdysi můj svět. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná – tehdy, když jsme spolu bydleli v našem malém bytě v Nuslích. Všechno bylo nové a krásné. Jenže pak přišla Klára a s ní i realita. Petr začal mizet – nejdřív na večery s kamarády, pak na celé víkendy. Nakonec už ani nevolal.

Tři roky jsme spolu vydrželi. Pak přišel rozvod. Petr odešel a já zůstala sama s malou holčičkou, která nechápala, proč její táta už není doma.

„Mami?“ ozvalo se z pokoje. Klára vystrčila hlavu ze dveří. „Kdo to je?“

Petr se narovnal a usmál se na ni tím svým starým úsměvem, který kdysi okouzlil i mě. „Ahoj Klárko… Já jsem tvůj táta.“

Klára se na mě podívala s otázkou v očích. Nevěděla, co říct. Byla v ní směs zvědavosti a strachu.

„Můžu si s tebou promluvit?“ zeptal se Petr opatrně.

Chtěla jsem zakřičet ne! Chtěla jsem ho vyhodit z bytu a chránit Kláru před dalším zklamáním. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty knihy o rodičovství, které jsem četla – že dítě má právo znát oba rodiče.

„Kláro,“ řekla jsem tiše, „jestli chceš… můžeš si s tátou promluvit.“

Klára váhala, ale nakonec přikývla. Sedli si spolu ke stolu v kuchyni. Slyšela jsem jejich tlumené hlasy – Petr mluvil o tom, jak moc mu chyběla, jak by chtěl být součástí jejího života. Klára mlčela.

Když odešel, přišla za mnou do obýváku. „Mami… proč teď? Proč najednou chce být táta?“

Objala jsem ji a cítila její napětí. „Nevím, zlato. Možná si uvědomil, co ztratil.“

„Já ho skoro neznám,“ šeptla.

„Já vím.“

Dny plynuly a Petr začal chodit častěji. Nosil dárky – nové pastelky, knížky, dokonce jí slíbil výlet do ZOO. Klára byla zmatená. Na jednu stranu byla ráda, že má tátu, na druhou stranu mu nevěřila.

Jednou večer přišla domů uplakaná ze školy. „Děti se mi smály,“ vzlykala. „Říkaly, že mám tátu jenom proto, že teď má peníze.“

Zamrazilo mě. Věděla jsem, že děti umí být kruté.

Petr mi volal skoro každý den a chtěl vědět všechno o Kláře – jak jí jde škola, co má ráda k jídlu, jestli má nějaké koníčky. Snažil se být dokonalý otec.

Jednoho dne přišel s návrhem: „Chtěl bych mít Kláru u sebe každý druhý víkend.“

Ztuhla jsem. „To není tak jednoduché, Petře. Klára tě skoro nezná.“

„Ale je to moje dcera! Mám na ni právo!“ zvýšil hlas.

„A kde jsi byl těch deset let? Když potřebovala tátu? Teď si myslíš, že všechno napravíš dárky a výlety?“

Petr mlčel.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Klára to cítila a začala se uzavírat do sebe.

Jednou večer mi řekla: „Mami… já nechci k tátovi jezdit sama. Bojím se.“

Sedla jsem si k ní na postel a pohladila ji po vlasech. „Nemusíš dělat nic, co nechceš.“

Ale Petr byl neústupný. Začal vyhrožovat soudem o střídavou péči.

Byla jsem zoufalá. Měla jsem strach o Kláru – o její city i o to, jak ji to všechno poznamená.

Jednou večer jsme seděli s mojí mámou u stolu a já jí všechno vyprávěla.

„Lenko,“ řekla mi tiše, „musíš myslet hlavně na Kláru. Ne na Petra.“

V tu chvíli mi došlo, že mám právo chránit svou dceru před dalším zklamáním.

Když Petr příště přišel, postavila jsem se mu čelem.

„Petře,“ řekla jsem pevně, „Klára tě potřebuje poznat pomalu. Nechci žádné soudy ani hádky. Pokud ti na ní opravdu záleží, budeš respektovat její tempo.“

Petr chvíli mlčel a pak přikývl.

Od té doby začal být trpělivější. Chodil za Klárou pravidelně – ale už bez nátlaku a velkých gest.

Trvalo to dlouho, ale pomalu si k sobě našli cestu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné odpustit tolik let lhostejnosti? Má člověk právo začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?