Dvě babičky, jedno vnouče: Když rodina bojuje o lásku dítěte

„Aničko, pojď ke mně! Máma ti to stejně nikdy nedovolí,“ zasyčela moje matka, když jsem vešla do kuchyně. Anička seděla na židli s očima upřenýma do stolu a já cítila, jak se mi v hrudi svírá hněv i bezmoc. „Mami, prosím tě, přestaň ji zatahovat do našich sporů,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Moje matka se na mě podívala s výrazem, který jsem znala už od dětství – pohled, který říkal: Ty nikdy nebudeš dost dobrá.

Moje tchyně, paní Novotná, byla jiná – na první pohled laskavá, ale její láska k Aničce byla stejně vlastnická. „Klárko, Anička potřebuje řád. U nás doma má svůj režim, ne jako tady,“ říkávala mi často a já měla pocit, že mi mezi řádky vyčítá každé rozhodnutí. Když jsme s manželem Petrem začali plánovat rodinu, nikdy mě nenapadlo, že největší boj povedu ne s ním, ale s oběma babičkami.

Začalo to nenápadně. Každá chtěla Aničku hlídat co nejčastěji. Moje máma jí kupovala drahé hračky a sladkosti, tchyně zase slibovala výlety a nové šaty. Anička byla zpočátku nadšená, ale brzy jsem si všimla, že je neklidná a často pláče. Jednou večer mi řekla: „Maminko, proč se babičky pořád hádají? Já nechci být u žádné.“

To mě zasáhlo jako rána pěstí. Uvědomila jsem si, že jejich soupeření není o lásce k Aničce, ale o vlastní potřebě být tou lepší babičkou. Začala jsem si všímat drobností – jak moje matka kritizuje tchyni před Aničkou („Ta tvoje druhá babička neumí ani pořádně vařit“), jak tchyně nenápadně shazuje moji mámu („U nás doma je aspoň pořádek“). Anička byla mezi nimi jako míček v pingpongu.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem za dveřmi dětského pokoje tichý rozhovor:

„Aničko, řekni mamince, že chceš být radši u mě. Ona to pochopí,“ šeptala moje matka.

„Ale babi, já chci být doma…“ odpověděla Anička tiše.

Vtrhla jsem dovnitř a poprvé v životě na svou matku zvýšila hlas: „Tohle už nikdy nedělej! Anička není trofej!“ Moje matka se urazila a odešla bez slova. Večer mi volala a plakala do telefonu: „Vždyť já ji mám tak ráda! Ty jsi mi vždycky vyčítala všechno…“

S Petrem jsme se kvůli tomu začali hádat. On stál za svou matkou: „Moje máma ti jenom pomáhá! Tvoje matka je ta, kdo všechno rozdmýchává.“ Já už nevěděla, kde je pravda. Cítila jsem se sama proti všem.

Jednoho dne přišla tchyně s tím, že by si Aničku vzala na víkend na chatu. Moje máma se to dozvěděla a okamžitě mi volala: „To jí dovolíš? Vždyť ona ji rozmazlí! Já bych s ní šla aspoň do divadla…“

Začala jsem mít pocit, že ztrácím kontrolu nad vlastním životem i dítětem. Anička byla čím dál uzavřenější. Přestala si hrát s kamarády a často se budila s pláčem. Jednou v noci ke mně přišla do postele a šeptala: „Maminko, já už nechci mít dvě babičky.“

To byl bod zlomu. Ráno jsem obě babičky pozvala k nám domů. Seděly naproti sobě u stolu jako dvě soupeřky před zápasem. „Dost!“ řekla jsem pevně. „Takhle to dál nejde. Anička není vaše hračka ani důkaz toho, která z vás je lepší babička.“

Moje matka se rozplakala: „Já už jinak neumím… Vždyť ty jsi mi nikdy neřekla, že mě máš ráda.“ Tchyně jen mlčela a dívala se stranou.

„Jestli chcete být součástí Aniččina života, musíte respektovat její potřeby i naše pravidla,“ pokračovala jsem. „Jinak vás u ní nechci vidět.“

Bylo ticho. Obě ženy odešly bez slova. Petr byl naštvaný: „Tohle jsi přehnala.“ Ale já věděla, že jsem udělala správnou věc.

Následující týdny byly těžké. Moje matka mi nevolala, tchyně posílala jen strohé SMS. Ale Anička začala znovu spát celou noc a smát se.

Po čase obě babičky pochopily, že pravidla platí pro všechny. Začaly se chovat ohleduplněji – možná ze strachu, možná proto, že jim začalo docházet, co je v sázce.

Dnes už je situace klidnější. Ale někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Proč je tak těžké milovat dítě bez podmínek? A kolik bolesti dokáže způsobit láska, která je vlastně jen převlečenou touhou po uznání?

Co byste dělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi láskou prarodičů a ochranou vlastního dítěte?