Fotka, která změnila můj život: Příběh jedné české rodiny a boje o soukromí

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Jirko! Okamžitě to smaž!“ křičela jsem na manžela, zatímco jsem v náručí držela našeho šestiměsíčního syna Matýska. Jeho fotka, jak se směje na monitoru v našem místním supermarketu v Plzni, už mezitím kolovala po Facebooku a Instagramu. Jirka se jen ušklíbl: „Ale podívej, jak je roztomilej! Lidi to milujou, už to má přes tisíc lajků.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vždycky jsem byla opatrná, co se týče sdílení fotek našeho dítěte. Věděla jsem, jak snadno se může něco vymknout kontrole. Ale Jirka byl jiný – miloval pozornost a lajky na sociálních sítích pro něj byly jako droga. „Jano, přeháníš. Vždyť je to jen mimino, co by se mohlo stát?“

Jenže stalo se. Druhý den mi volala moje máma: „Janičko, víš o tom, že Matýskova fotka je na titulní stránce Plzeňského deníku? A lidi pod tím píšou hrozné věci…“ Srdce mi spadlo do kalhot. Otevřela jsem internet a četla komentáře: „Proč někdo vystavuje dítě na internetu?“, „Chudák kluk, až vyroste…“, „Tohle je nezodpovědné.“ Někteří lidé byli milí, ale většina byla krutá.

Večer jsme seděli u stolu a hádali se. „Jirko, tohle už není sranda! Lidi nás pomlouvají, dokonce mi psala i učitelka ze školky, že prý bychom měli být opatrnější!“ Jirka se bránil: „To je přece jejich problém! Ať si každý zamete před vlastním prahem.“

Ale já jsem nemohla spát. Hlavou mi běžely myšlenky: Co když někdo tu fotku zneužije? Co když Matýsek bude jednou nenávidět, že jsme ho takhle vystavili? Začala jsem si vyčítat, že jsem nebyla důraznější. Ráno jsem šla s Matýskem na procházku a potkala sousedku paní Novotnou. „Janičko, to je ale krásný chlapeček! Ale víš, dneska už bych byla opatrná s těmi internety…“ Její slova mě bodla jako nůž.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na hřiště, bála jsem se pohledů ostatních matek. Některé mě litovaly, jiné odsuzovaly. Jednou večer jsem slyšela Jirku telefonovat s kamarádem: „Hele, kámo, fakt to frčí! Možná bych mohl založit Matýskovi vlastní profil…“ To už jsem nevydržela. „To myslíš vážně? Chceš z našeho syna udělat internetovou hvězdu? Kvůli čemu? Kvůli sobě?“

Rozbrečela jsem se. Jirka chvíli mlčel a pak poprvé za celou dobu řekl: „Možná máš pravdu… Já jen chtěl ukázat světu, jak jsme šťastní.“

Ale štěstí se nám rozpadalo pod rukama. Moje sestra Petra mi napsala dlouhou zprávu: „Jani, chápu tě. Taky bych byla naštvaná. Ale zkus si s Jirkou promluvit v klidu. Tohle je těžké pro oba.“

Jenže jak mluvit v klidu, když mám pocit zrady? Když mám strach o své dítě? Když cítím tlak okolí i vlastní rodiny? Máma mi řekla: „Za nás nic takového nebylo. Děti byly děti a ne internetové hvězdy.“

Jednoho dne přišel dopis ze školky – prý máme přijít na pohovor ohledně bezpečnosti dětí na internetu. Seděla jsem tam s Jirkou a poslouchala paní ředitelku: „Rodiče by měli chránit soukromí svých dětí. Nikdy nevíte, kdo si fotku stáhne nebo jak ji použije.“ Jirka byl poprvé zticha.

Doma jsme seděli naproti sobě. „Jano, promiň. Neuvědomil jsem si to. Smažu tu fotku i všechny ostatní.“ Bylo to malé vítězství, ale škoda už byla napáchána.

Dnes už Matýskovy fotky nikde nesdílíme. Ale pořád cítím pachuť v ústech – zklamání z manžela, z lidí kolem i ze sebe samé. Přemýšlím: Opravdu stojí pár vteřin slávy za roky výčitek? Kde je hranice mezi sdílením radosti a ochranou soukromí?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle řeší. Co byste udělali vy na mém místě? Je možné ještě dnes ochránit své děti před světem internetu?