Kam zmizela vajíčka?

„Kde jsou ta vajíčka?“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela lednici a spatřila jen prázdný tác. Ještě ráno tam byly dvě – přesně tolik, kolik jsem potřebovala na svůj oblíbený makovec. V hlavě mi začalo šumět a srdce mi bušilo rychleji, než bych si v mém věku přála. Otočila jsem se na Lucii, která seděla u stolu s mobilem v ruce a tvářila se, jako by se jí to vůbec netýkalo.

„Lucie, nevíš, kam zmizela ta vajíčka? Měla jsem je schované na koláč.“

Ani nezvedla oči od obrazovky. „Nevím. Asi je někdo snědl,“ prohodila ledabyle.

Zhluboka jsem se nadechla. „Byla jsem to já, kdo je koupil. Prosím tě, příště mi aspoň řekni, když něco vezmeš. Potřebovala jsem je.“

Lucie se konečně podívala mým směrem a v očích jí blýsklo něco, co jsem nedokázala rozpoznat. „Mami, vždyť je to jen pár vajec. Nemusíš být tak lakomá. Pořád něco schováváš a počítáš každé rajče.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Lakomá? Já? Celý život jsem se snažila, aby doma nic nechybělo. Když jsme s Karlem začínali, měli jsme sotva na chleba a máslo. Vždycky jsem šetřila, abychom měli na horší časy. A teď mi vlastní snacha říká lakomá?

„To není o lakotě, Lucie. Jen mám ráda pořádek a když něco plánuji upéct, potřebuji vědět, že to tam bude.“

Lucie si povzdechla a zavřela mobil. „Víš co? Já si koupím vlastní lednici a budu si tam dávat svoje věci. Aspoň nebudeš muset hlídat svoje zásoby.“

V tu chvíli vešel do kuchyně můj syn Petr. „Co se tu děje?“ zeptal se opatrně.

Lucie mu hned vše převyprávěla po svém: „Tvoje máma mi vyčítá dvě vajíčka! Prý jsem jí je snědla a ona teď nemůže upéct koláč.“

Petr se na mě podíval s únavou v očích. „Mami, vždyť je to opravdu maličkost. Nemusíme kvůli tomu dělat dusno.“

Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy. Nebylo to poprvé, co jsme se kvůli podobné hlouposti pohádali. Od té doby, co se ke mně Lucie s Petrem nastěhovali po tom, co přišli o byt kvůli drahým nájmům v Praze, bylo všechno jinak. Najednou jsme byli tři dospělí pod jednou střechou a každý měl jinou představu o tom, jak má domácnost fungovat.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Petr malý. Tehdy jsme měli málo, ale drželi jsme při sobě. Teď mám pocit, že jsme si cizí víc než kdy dřív.

Lucie odešla do pokoje a práskla za sebou dveřmi. Petr zůstal stát v kuchyni a díval se na mě.

„Mami… prosím tě, neber si to tak. Lucie je poslední dobou ve stresu z práce.“

„A já nejsem?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Celý život se starám o rodinu a teď mám pocit, že tu překážím.“

Petr si povzdechl a pohladil mě po rameni. „To není pravda. Jen… musíme si zvyknout jeden na druhého.“

Ale jak? Když každý den narážíme na drobnosti – kdo koupil mléko, kdo zapomněl vynést koš, kdo nechal rozsvíceno v koupelně. Každý den malý konflikt, který roste jako sněhová koule.

Večer jsem seděla sama v obýváku a poslouchala ticho bytu. Z vedlejšího pokoje doléhal tlumený smích Lucie a Petra – dívali se na nějaký seriál na notebooku. Najednou jsem si připadala zbytečná a osamělá ve vlastním domě.

Druhý den ráno stála v předsíni nová malá lednice. Lucie ji přivezla taxíkem a hrdě ji zapojila vedle té mé.

„Teď už bude klid,“ řekla mi bez úsměvu.

Ale nebyl. Každý měl teď své jídlo – své jogurty, své sýry, své vajíčka. A mezi námi rostla neviditelná zeď.

Jednou večer jsem zaslechla Lucii plakat za dveřmi pokoje. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem zaklepala.

„Lucie… můžu dál?“

Mlčky kývla.

Sedla jsem si vedle ní na postel. „Víš… já vím, že to není jednoduché žít pohromadě. Ale já tě nechci kontrolovat ani ti nic vyčítat. Jen mi někdy chybí pocit domova.“

Lucie se na mě podívala zarudlýma očima. „Já vím… Já jen… mám pocit, že tu nikdy nebudu doma. Že pořád musím dokazovat, že sem patřím.“

Chytila jsem ji za ruku a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mlčely beze zloby.

Od té doby jsme se snažily víc mluvit – o maličkostech i o velkých věcech. Někdy to šlo lépe, jindy hůř. Ale aspoň jsme začaly chápat jedna druhou.

A tak si říkám: Je opravdu důležité hlídat každé vajíčko? Nebo bychom měli raději hlídat to málo společného, co nám ještě zbylo? Co myslíte vy?