Když domov přestane být domovem: Den, kdy mě moje dcera vyhnala

„Mami, už to takhle dál nejde. Chci, abys odešla.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik měsíců. Sedím na rozvrzané židli v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě a dívám se na Markétu, svou jedinou dceru. Její oči jsou tvrdé, rty sevřené do úzké čáry. V ruce svírá hrnek s čajem, který už dávno vystydl. Je mi šedesát tři let a nikdy jsem si nemyslela, že něco takového uslyším právě od ní.

„Markétko, prosím tě… vždyť to je přece i můj domov,“ šeptám a cítím, jak se mi třesou ruce. Vzduch v kuchyni je hustý, jako by se tu vznášela všechna ta nevyřčená slova z posledních let.

„Mami, já už to nezvládám. Pořád mi něco vyčítáš, všechno musí být podle tebe. Já mám taky právo žít svůj život!“ vykřikne Markéta a její hlas se zlomí.

V tu chvíli se mi před očima promítne celý náš společný život. Jak jsem ji sama vychovávala po tom, co nás její otec opustil kvůli jiné ženě. Jak jsem dělala dvě práce, abych jí mohla koupit nové boty do školy a zaplatit školní výlet do Krkonoš. Jak jsem jí v noci hladila vlasy, když měla horečku. A teď tu stojí přede mnou žena, která ve mně vidí jen přítěž.

„Já jsem ti nikdy nechtěla ublížit,“ zašeptám. „Vždycky jsem chtěla jen to nejlepší.“

Markéta si otře slzu z tváře a odvrátí pohled. „Já vím, mami. Ale já už nemůžu dýchat. Potřebuju prostor. Chci žít s Petrem. Chci mít svůj klid.“

Petr. Ten její věčně zamračený přítel, který mě nikdy neměl rád. Vždycky měl pocit, že Markétu ovládám, že jí bráním v dospělosti. Možná měl pravdu. Možná jsem ji opravdu nikdy nenechala dospět.

Vzpomínám si na loňské Vánoce. Seděli jsme u stolu, já se snažila navodit sváteční atmosféru, ale Markéta byla celou dobu zamlklá. Petr se mnou sotva promluvil. Když jsem jí nabídla další porci bramborového salátu, jen zavrtěla hlavou a odešla do svého pokoje.

Od té doby se mezi námi něco změnilo. Přestaly jsme spolu chodit na procházky do Kunratického lesa, přestaly jsme si povídat o všedních věcech. Každý večer jsem slyšela za zavřenými dveřmi její tichý pláč.

A teď tu stojím před rozhodnutím: odejít z bytu, který jsem celý život splácela, nebo zůstat a sledovat, jak se moje dcera trápí.

„Kam bych šla?“ ptám se zoufale. „Nemám kam jít.“

Markéta se na mě podívá s bolestí v očích. „Můžeš být chvíli u tety Aleny. Nebo si najít něco menšího… Já ti pomůžu s hledáním.“

Cítím v sobě směs vzteku a bezmoci. Proč mi tohle dělá? Proč mě vyhání z domova? Vždyť jsem pro ni obětovala celý život!

„Víš co?“ řeknu nakonec hořce. „Možná máš pravdu. Možná už tu pro mě není místo.“

Odešla jsem do svého pokoje a začala balit věci do starého kufru po mamince. Každý kousek oblečení mi připomínal nějakou vzpomínku – Markétiny první kroky, její maturitu, naši dovolenou v Třeboni…

Když jsem večer odcházela z bytu s kufrem v ruce, Markéta stála ve dveřích a mlčky mě pozorovala.

„Mami…“ zašeptala.

Neotočila jsem se. Nemohla jsem. Slzy mi tekly po tvářích a já měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Několik dní jsem bydlela u Aleny na gauči v jejím malém bytě na Žižkově. Každý večer jsem přemýšlela o tom, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc přísná? Nedala jsem Markétě dost lásky? Nebo jsem ji dusila svými představami o správném životě?

Jednou večer mi Alena nalila skleničku vína a sedla si ke mně.

„Ludmilko, musíš jí dát čas,“ řekla tiše. „Markéta tě má ráda, ale potřebuje si najít vlastní cestu.“

„Ale proč mě musela vyhodit?“ vzlykla jsem.

Alena mě objala a já poprvé po dlouhé době cítila trochu útěchy.

Po týdnu mi Markéta napsala zprávu: „Mami, můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Byla nervózní, hrála si s lžičkou od kávy.

„Mami… promiň mi to všechno,“ začala tiše. „Já… já jsem byla zoufalá. Měla jsem pocit, že tě nikdy nepotěším… že pořád něco dělám špatně.“

Chvíli jsem mlčela a pak jsem ji vzala za ruku.

„Markétko… já tě mám ráda takovou, jaká jsi. Jen jsem měla strach tě pustit…“

Obě jsme plakaly a objaly se uprostřed kavárny plné lidí.

Dnes už bydlím sama v malém bytě na okraji Prahy. S Markétou se vídáme často – někdy spolu jdeme na kávu, někdy jen tak mlčíme a držíme se za ruce.

Ale někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi láskou a vlastnictvím? Kdy matka musí pustit své dítě do světa – i když to znamená ztratit domov?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo zůstat ve svém bytě za každou cenu? Nebo je důležitější štěstí dítěte?