Když je tři už moc: Příběh nečekaného rozchodu

„To si děláš srandu, že? Třetí dítě? To nemyslíš vážně, Lenko!“ Petr stál v kuchyni, ruce zaťaté v pěst a oči plné vzteku. Jeho hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. V ruce jsem svírala těhotenský test, který byl ještě teplý od mé dlaně. V tu chvíli jsem věděla, že se něco zlomilo.

Ještě před pár týdny jsme spolu seděli na gauči, smáli se našim dětem – Aničce a Matýskovi – jak se hádají o poslední kousek čokolády. Byli jsme normální rodina z malého města u Hradce Králové. Petr pracoval jako elektrikář, já na poloviční úvazek v knihovně. Peněz nebylo nikdy nazbyt, ale vždycky jsme to nějak zvládli. A teď… teď jsem stála v kuchyni a cítila, jak se mi pod nohama bortí celý svět.

„Petr, já vím, že je to nečekané… Ale zvládli jsme dvě děti, zvládneme i třetí,“ snažila jsem se šeptem uklidnit situaci. On jen zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl.

„Ty vůbec nevíš, co říkáš! Víš, kolik to stojí? Už teď sotva vyjdeme! Myslíš, že budu makat dvanáctky do konce života? Já už nemůžu!“

V tu chvíli se z ložnice ozval Matýsek: „Mami, proč křičíte?“ Snažila jsem se rychle otřít slzy a nasadit úsměv. „Nic se neděje, broučku. Jen si s tátou povídáme.“

Ale něco se dělo. Něco velkého. Petr odešel ten večer spát na gauč a ráno odjel do práce dřív než obvykle. Dny plynuly a mezi námi rostla zeď mlčení. Doma bylo dusno, děti cítily napětí a já se snažila předstírat, že je všechno v pořádku.

Jednou večer jsem zaslechla Petrov rozhovor s jeho matkou po telefonu: „Mami, já to prostě nedám. Tři děti… To není normální! Lenka si myslí, že to nějak zvládneme, ale já už nemám sílu.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo má strach. Ale zatímco já cítila naději a lásku k novému životu, Petr viděl jen další břemeno.

Začali jsme se hádat častěji. Kvůli penězům, kvůli dětem, kvůli budoucnosti. Jednou jsem ho našla sedět v autě před domem s hlavou v dlaních. „Petře, co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.

„Já už nevím… Možná bychom měli být chvíli od sebe. Potřebuju si to promyslet.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Najednou jsem byla sama na všechno – na děti, na domácnost, na strach z budoucnosti. Petr si sbalil pár věcí a odešel k rodičům.

Dny byly nekonečné. Ráno jsem vstávala dřív než obvykle, abych stihla připravit snídani a odvézt děti do školky a školy. V práci jsem byla duchem nepřítomná. Kolegyňka Jana si mě jednou vzala stranou: „Lenko, jsi v pořádku? Jsi bledá jako stěna.“ Jen jsem přikývla a rychle odešla na toaletu vyplakat slzy.

Večer jsem seděla u stolu s Aničkou a Matýskem. „Kdy přijde táta domů?“ ptala se Anička s nadějí v očích.

„Brzy, zlato,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem nevěděla nic.

Týdny plynuly a Petr se nevracel. Občas poslal peníze na účet nebo napsal krátkou zprávu: „Jak jsou na tom děti?“ Nikdy se nezeptal na mě nebo na miminko.

Jednoho dne přišel dopis od právníka – žádost o rozvod. Seděla jsem u kuchyňského stolu a dívala se na ten papír jako na cizí jazyk. Všechno ve mně křičelo: „Tohle přece nemůže být konec!“ Ale bylo.

Maminka mi volala každý večer: „Lenko, musíš být silná kvůli dětem.“ Ale jak mám být silná, když mám pocit, že se topím?

Porodila jsem malého Tomáška sama v hradecké porodnici. Nikdo mě nedržel za ruku, nikdo mě neuklidňoval. Když mi ho položili na hruď, slzy mi tekly po tvářích – štěstím i smutkem zároveň.

První týdny byly peklo. Kojení bolelo, Tomášek pořád plakal a já měla pocit, že selhávám ve všem – jako matka i jako žena. Anička začala nosit domů poznámky ze školy a Matýsek měl noční můry.

Jednou večer přišla sousedka paní Novotná: „Lenko, pojďte si na chvíli sednout ke mně na kafe.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu jsem mohla mluvit nahlas o svém strachu a bolesti.

„Víte,“ řekla paní Novotná tiše, „já byla taky sama s dětmi. Není to lehké, ale zvládnete to.“

Začala jsem pomalu nacházet sílu v malých věcech – v dětském smíchu, v objetí od Aničky nebo v tom, když Tomášek konečně usnul bez pláče.

Petr se časem začal objevovat častěji – nejdřív jen kvůli dětem, později i kvůli Tomáškovi. Nikdy jsme spolu už nemluvili o tom, co se stalo mezi námi. Možná jsme oba věděli, že některé rány se nikdy nezahojí.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy Petr odešel. Jsem pořád sama – ale už ne zlomená. Naučila jsem se žít pro sebe i pro své děti.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Bylo opravdu třetí dítě tím kamenem úrazu? Nebo jsme prostě jen nebyli dost silní? Co byste udělali vy na mém místě?