Když jsem babičku požádala, aby mi přepsala dům: Pravda o lásce, důvěře a rodině

„Lucie, proč na mě tak tlačíš? Myslíš, že už tu zítra nebudu?“ Babička Marie seděla v kuchyni u starého stolu, ruce složené na ubruse, a dívala se na mě pohledem, který jsem nepoznala. Vždycky byla laskavá, klidná, ale teď v jejích očích bylo něco tvrdého, co mě bodalo do srdce.

„Babi, já… já tě nechci ztratit. Jen… víš, jak to je. Kdyby se ti něco stalo, dům by mohl připadnout strejdovi Karlovi nebo tetě Janě. A já tu s tebou žiju od dětství, starám se o tebe…“ Hlas se mi třásl a slova se mi pletla. Věděla jsem, že to zní sobecky, ale zároveň jsem cítila, že mám právo na jistotu. Byla jsem to já, kdo s ní zůstal, když mě rodiče nechali u ní a odjeli do Německa za lepším životem. Byla jsem to já, kdo ji vodil po doktorech, vařil jí čaj, když měla chřipku, a poslouchal její příběhy o válce a lásce.

Marie se odmlčela a zadívala se z okna na zahradu, kde kvetly šeříky. „Víš, Lucko, nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, kdy se budeme hádat o dům. Tenhle dům postavil děda vlastníma rukama. Tady jsem porodila tvou mámu. Tady jsi poprvé chodila. A teď…“

V tu chvíli se ozval zvonek. Byla to teta Jana. „Tak co, Lucko, už jsi babičku přesvědčila?“ pronesla sarkasticky hned ve dveřích. „Nebo mám zavolat Karlovi, aby si taky přišel říct o svůj díl?“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Věděla jsem, že tohle bude těžké. Jana nikdy neodpustila, že jsem u babičky zůstala, zatímco ona odešla do Prahy za kariérou. Teď se vrátila jen proto, že slyšela, že babička není v pořádku.

„Jano, prosím tě, nech toho,“ ozvala se babička unaveně. „Tohle není o penězích. Lucka je moje vnučka, vychovala jsem ji…“

„A co my? My jsme tvoje děti! Ty chceš všechno nechat Lucce? To není fér!“ Jana zvýšila hlas a já viděla, jak se babičce třesou ruce.

„Já nechci všechno,“ řekla jsem tiše. „Jen… chci mít jistotu, že nepřijdu o domov. Že mě jednoho dne nevyhodíte.“

Ticho. Jen tikot hodin a vzdálený štěkot psa. Babička vstala a pomalu přešla ke kredenci. „Víte co? Já už nemám sílu tohle řešit. Dům je můj a dokud žiju, zůstane to tak. Až tu nebudu, dělejte si, co chcete.“

Jana uraženě práskla dveřmi a já zůstala stát uprostřed kuchyně, neschopná slova. Babička si sedla zpátky ke stolu a rozplakala se. Nikdy jsem ji neviděla tak zlomenou.

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku. „Babi, promiň. Já… já jsem to nechtěla takhle. Jen mám strach. Všichni kolem mě mají jistotu, domov, rodinu… Já mám jen tebe.“

Marie mě pohladila po vlasech. „Lucko, já vím, že to myslíš dobře. Ale rodina není o domech a majetku. Rodina je o tom, že si pomáháme. A někdy to znamená i odpustit.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde je hranice mezi vděčností a sobectvím. Měla jsem právo žádat babičku o dům? Nebo jsem jen podlehla strachu z budoucnosti?

Další dny byly napjaté. Jana poslala Karlovi zprávu a on přijel z Ostravy. Seděli jsme všichni v obýváku a hádali se o minulosti. Karl mi vyčetl, že jsem babičku zmanipulovala. Jana tvrdila, že jsem ji odřízla od rodiny. Babička mlčela a jen občas se rozplakala.

Jednou večer jsem našla babičku sedět na lavičce pod jabloní. „Víš, Lucko,“ začala tiše, „když jsem byla malá, naši se taky hádali o pole. Nakonec se rozhádali na celý život. Já nechci, aby tohle čekalo vás.“

„Ale co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale. „Mám se vzdát všeho, co jsme spolu vybudovaly? Mám riskovat, že mě jednou vyhodí?“

Babička se na mě podívala smutně. „Musíš věřit. A taky odpustit. Sobě i ostatním.“

Nakonec jsme se dohodly: dům zůstane babiččin až do její smrti. Pak bude rozdělen podle její poslední vůle. Bylo to těžké rozhodnutí, ale cítila jsem, že je správné.

Od té doby se snažím víc naslouchat a méně soudit. Vím, že rodina je křehká a že někdy stačí málo, aby se rozpadla. Ale taky vím, že láska je silnější než majetek.

Někdy večer sedím na zahradě a přemýšlím: Udělala jsem správně? Kde je hranice mezi tím, co si zasloužím, a tím, co bych měla pustit? Možná mi na to odpovíte vy…