Když jsem převedla dům na vnuka, dcera se mnou přestala mluvit: Příběh o rozbité rodině a tíze rozhodnutí

„Mami, tohle mi nemůžeš udělat!“ křičela na mě Lenka, moje jediná dcera, když jsem jí oznámila, že jsem převedla náš rodinný dům na jejího syna, mého vnuka Tomáše. Její hlas se třásl vztekem i zklamáním a v očích jí stály slzy. Stála uprostřed kuchyně, kde jsme tolikrát společně vařily sváteční obědy, a najednou mezi námi zela propast, kterou jsem nikdy nechtěla vykopat.

„Lenko, prosím tě, pochop mě… Tomáš je mladý, potřebuje začít svůj život. Ty máš svůj byt, máš všechno, co potřebuješ,“ snažila jsem se jí vysvětlit svůj pohled. Ale ona jen zavrtěla hlavou, popadla kabelku a práskla za sebou dveřmi tak silně, až se ve vitríně zachvěly skleničky.

Od té chvíle uplynuly čtyři měsíce. Čtyři měsíce ticha. Každý den čekám, že se ozve telefon, že přijde zpráva nebo že se objeví ve dveřích s omluvou nebo aspoň s vysvětlením. Ale nic. Jen prázdnota a ticho v mém bytě na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Dům, který jsem předala Tomášovi, teď zeje prázdnotou – on je většinu času v práci nebo s přáteli a já tam už nejsem vítaná.

Každý večer sedím u okna a dívám se na světla města. Vzpomínám na to, jak jsme s manželem ten dům stavěli vlastníma rukama. Jak jsme tam slavili Vánoce, jak jsme na zahradě grilovali s přáteli. Jak jsem Lenku učila sázet rajčata a jak Tomáš běhal bosý po trávníku. Ten dům byl vždycky symbolem naší rodiny – a teď je symbolem rozdělení.

Moje sestra Jana mi říká: „Měla jsi to udělat jinak. Měla jsi to rozdělit napůl.“ Ale já jsem nechtěla dům rozkouskovat, nechtěla jsem další hádky o metry a ploty. Chtěla jsem, aby měl někdo z rodiny pevné zázemí. Tomáš byl vždycky ten zodpovědný, pomáhal mi s nákupy i s údržbou domu. Lenka se odstěhovala už před lety a žije si svůj život – aspoň jsem si to myslela.

Jenže teď vidím, jak moc jsem ji ranila. Vždycky byla citlivá na spravedlnost. Když byla malá a dostala menší kousek dortu než její bratranec Petr, brečela celý den. Možná jsem měla tušit, že tohle pro ni bude rána pod pás.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Babi, nechceš přijít na kafe? Můžeme si popovídat.“ Jeho hlas byl nejistý. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – miluje mě i svou matku. Když jsem přišla do domu, všechno bylo jiné. V obýváku stála nová televize, na stěně visely jeho fotky z hor. Ale pořád tam byla ta stará komoda po mé mamince a v kuchyni visel můj vyšívaný ubrus.

„Tomáši,“ začala jsem opatrně, „myslíš, že mi Lenka někdy odpustí?“

Tomáš se zamračil: „Nevím, babi. Máma je tvrdohlavá. Říká, že jsi ji zradila.“

Zradila? To slovo mě bodlo do srdce jako nůž. Nikdy jsem nechtěla nikoho zradit. Jenže co je správné? Rozdělit všechno rovnoměrně? Nebo dát šanci mladšímu začít nový život?

Když jsem odcházela domů, potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Tak co, paní Hrdličková, jak to zvládáte?“ ptala se soucitně.

„Těžko,“ přiznala jsem popravdě. „Dcera se mnou nemluví.“

Paní Novotná pokývala hlavou: „To znám. U nás se pohádali kvůli chalupě v Orlických horách a už spolu deset let nepromluvili.“

Cestou domů mi hlavou běžely všechny ty příběhy o rodinách rozdělených kvůli majetku. Kolik lidí už kvůli dědictví přišlo o své blízké? Proč je pro nás Čechy tak těžké mluvit o penězích a spravedlnosti?

Večer mi přišla SMS od Tomáše: „Babi, mám tě rád.“ Rozplakala jsem se. V tu chvíli bych dala všechno za to, aby mi totéž napsala i Lenka.

Začala jsem psát dopis. „Milá Lenko,“ napsala jsem roztřesenou rukou, „vím, že jsi zklamaná a zraněná. Udělala jsem to s dobrým úmyslem, ale možná jsem udělala chybu. Chybíš mi každý den…“ Dopis jsem ale nikdy neposlala. Leží schovaný v šuplíku vedle starých fotografií.

Jednou v noci se mi zdál sen – byli jsme všichni spolu na zahradě u grilu, smáli jsme se a zpívali písničky od Nohavici. Probudila jsem se s pocitem štěstí i smutku zároveň.

Někdy přemýšlím: Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to jinak? Nebo by to stejně skončilo hádkami a výčitkami? Je vůbec možné najít řešení, které nikoho nezraní?

Dnes už vím jen jedno – rodina je křehká jako porcelánová váza po babičce. Stačí jeden špatný pohyb a rozbije se na tisíc kousků.

Možná mi někdo z vás poradí: Dá se ještě něco napravit? Nebo už je pozdě?

„Je možné odpustit takové rozhodnutí? Nebo některé rány v rodině nikdy nezacelí?“