Když jsem přivezla nemocnou maminku k sobě, manžel mi řekl: ‚Prodej její byt a ať se odstěhuje.‘

„Tak už jí to konečně řekni, Magdo! Takhle to dál nejde!“ ozval se Petrův hlas z kuchyně, zatímco jsem mamince podávala léky. Jeho slova mě bodla do srdce jako nůž. Maminka seděla na pohovce, slabá a bledá, s očima plnýma vděku i studu. Věděla jsem, že slyší každé slovo.

„Mami, potřebuješ ještě něco?“ zeptala jsem se tiše, abych přehlušila dusivou atmosféru. Zavrtěla hlavou a pokusila se usmát. „Jsem ti tak vděčná, Magdičko. Kdyby nebylo tebe…“ Její hlas se zlomil.

Petr mezitím bouchl dveřmi od lednice a přišel do obýváku. „Tohle není hotel! Už tady bydlí měsíc. Prodej ten její byt a ať si najde něco jiného. Nebudu živit tvoji matku!“ Jeho slova byla ledová a nekompromisní.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Maminka se rozplakala. „Já nechci být na obtíž…“ šeptala.

Všechno začalo před dvěma měsíci. Maminka dostala mrtvici. Byla jsem jedináček, táta zemřel před lety, a tak jsem ji přivezla k nám do bytu v Brně-Žabovřeskách. Petr nejdřív souhlasil – „je to přece jen na chvíli,“ říkal. Ale chvíle se protáhla na týdny a jeho trpělivost se tenčila.

Maminka měla malý byt na Lesné, ale sama tam být nemohla. Každý den jsem ji krmila, pomáhala jí do koupelny, převlékala ji. Petr začal chodit domů později, vymlouval se na práci, ale já věděla, že utíká před realitou.

Jednoho večera jsme seděli u stolu. Petr mlčel, maminka tiše jedla polévku. Najednou Petr odložil lžíci a řekl: „Magdo, takhle to dál nejde. Buď ona půjde pryč, nebo já.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „To nemyslíš vážně…“

„Myslím to naprosto vážně! Prodej její byt, dej jí peníze a najdi jí nějaký domov důchodců. Já už tohle nezvládám.“

Maminka se rozplakala. Já taky.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra, který chrápal jako by se nic nedělo. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak mě maminka vodila do školky, jak mě držela za ruku u doktora, jak mi šila šaty na maturitní ples.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem seděla nad tabulkami a nevnímala svět kolem sebe. Kolega Honza si všiml mého stavu: „Magdo, jsi v pohodě?“

„Ne… vůbec ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Večer jsem zavolala sestřenici Lence. „Lenko, co bys dělala na mém místě?“

„Magdo, já bych mámu nikdy nedala do domova! Ale chápu i Petra… je to těžké pro všechny.“

Další dny byly peklo. Petr byl čím dál podrážděnější, maminka čím dál smutnější. Jednou večer jsem slyšela jejich rozhovor:

„Paní Jano, nezlobte se, ale já už to fakt nedávám…“

„Petře, já vás chápu… Omlouvám se…“

Cítila jsem se roztrhaná mezi dvěma světy.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice z městského úřadu. „Paní Nováková, vaše maminka má nárok na příspěvek na péči. Ale pokud byste ji chtěla umístit do zařízení, je tu čekací lhůta několik měsíců.“

Maminka mě vzala za ruku: „Magdičko, já nechci být důvodem vašeho rozvodu…“

Petr mi dal poslední ultimátum: „Do konce týdne rozhodni.“

Seděla jsem večer u kuchyňského stolu a dívala se na staré fotografie – svatba s Petrem, rodinné výlety na Pálavu, maminka s tátou na chalupě v Beskydech.

V pátek večer jsem si sbalila věci a šla za maminkou do pokoje.

„Mami, půjdeme spolu zpátky na Lesnou. Najdu ti pečovatelku a budu za tebou jezdit každý den.“

Maminka mě objala a plakala štěstím i smutkem zároveň.

Petr stál ve dveřích a mlčel.

Odešly jsme spolu z bytu – já s kufrem v jedné ruce a maminku podpírající druhou.

Bylo to těžké rozhodnutí. Ztratila jsem manžela, ale získala zpět samu sebe i vztah s maminkou.

Dnes žijeme s maminkou v jejím bytě na Lesné. Není to jednoduché – někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale když vidím její úsměv a slyším její „Děkuju ti, Magdičko“, vím, že jsem udělala správně.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je v Česku péče o staré rodiče tak velké stigma? Proč nás společnost nutí volit mezi rodinou a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?