Když jsem prosila děti, aby navštívily babičku: Příběh o rodině a odpuštění

„Mami, proč musíme zase k babičce? Ona je na nás vždycky taková studená,“ ozvala se Adélka, když jsem jí v pátek ráno balila batůžek. V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, ale místo toho jsem jen tiše vzdychla. „Protože je to tvoje babička a potřebuje nás,“ odpověděla jsem, i když jsem sama nevěděla, jestli tomu ještě věřím.

Celý život jsem se snažila být lepší matkou, než byla ta moje. Maminka Marie byla vždycky tvrdá žena – nikdy mě neobjala, nikdy nepochválila. Když se mi narodila první dcera, doufala jsem, že s vnoučaty to bude jiné. Ale ona jen suše oznámila: „Já už jsem si svoje odžila. Děti jsou tvoje starost.“

A tak jsem každý měsíc platila tisíce za družinu a hlídání, zatímco máma si užívala klidu ve svém panelákovém bytě na Jižním Městě. Když jsem ji prosila o pomoc, jen pokrčila rameny: „Já už nemám sílu. A navíc – děti dneska jsou rozmazlené.“

Byla jsem na ni naštvaná. Vlastně víc než to – cítila jsem křivdu. Když mi bylo osm a táta nás opustil, ona pracovala ve fabrice na tři směny a já byla doma sama. Nikdy mi nečetla pohádky, nikdy se mnou nepekla cukroví. A teď, když bych potřebovala trochu její lásky pro své děti, zase nic.

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná: „Lucie, tvoje maminka spadla na schodech. Odvezli ji do nemocnice.“

V tu chvíli se mi rozklepaly ruce. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu nemluvily, na všechny ty nevyřčené výčitky. Vzala jsem si volno v práci a jela do Motola.

Ležela tam bledá, s rukou v sádře a pohledem upřeným do stropu. „Co tu děláš?“ zeptala se tiše. „Jsem tvoje dcera,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila slzy v očích.

„Nemusíš tu být,“ zamumlala. „Vždyť máš svoje děti.“

„A ty máš mě,“ řekla jsem tvrději, než jsem chtěla.

Bylo to zvláštní – najednou jsme byly dvě ženy, které si navzájem nerozuměly, ale přesto byly spojené něčím hlubším než slovy.

Po týdnu ji pustili domů. Byla slabá a potřebovala pomoc – s nákupem, s vařením, dokonce i s oblékáním. Najednou se role obrátily. Já byla ta silná a ona ta zranitelná.

Děti byly zprvu nervózní. „Mami, babička je divná,“ šeptal mi Honzík večer do peřiny. „Ona nás nemá ráda.“

„To není pravda,“ řekla jsem mu a přitom si nebyla jistá, jestli nelžu sama sobě.

Jedno odpoledne jsme přišli k ní domů a našli ji sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Babičko?“ oslovila ji Adélka opatrně.

Maminka zvedla oči a poprvé za dlouhou dobu se usmála – unaveně, ale upřímně. „Promiňte mi to všechno,“ zašeptala.

Zůstali jsme stát v tichu. Děti nevěděly, co říct. Já taky ne.

Začali jsme k ní chodit častěji – nosili jsme jí polévky v termosce, děti jí kreslily obrázky. Pomalu se mezi námi něco měnilo. Jednou večer mi Adélka řekla: „Mami, babička mi dneska přečetla pohádku.“

Zastavila jsem se uprostřed kuchyně a rozbrečela se.

Jednoho dne jsme seděli všichni u stolu a maminka začala vyprávět o svém dětství – jak jí umřela maminka ve válce, jak musela od patnácti pracovat v továrně. Poprvé jsem pochopila, proč byla vždycky tak uzavřená.

„Já jsem nikdy neuměla být něžná,“ řekla tiše. „Ale to neznamená, že vás nemám ráda.“

Děti ji objaly a já cítila, jak se ve mně něco láme.

Dnes už je maminka slabá a často zapomíná jména svých vnoučat. Ale když ji navštívíme, vždycky se jí rozzáří oči.

Někdy si říkám – kolik bolesti by se dalo ušetřit, kdybychom si dokázali odpustit dřív? Proč je tak těžké říct „mám tě ráda“ těm nejbližším?

Co myslíte vy? Má smysl bojovat za rodinu i přes staré křivdy? Nebo je lepší nechat minulost minulostí?