Když mě snacha chtěla vyhodit z domu: Vánoce, které změnily všechno

„Jano, musíš se odstěhovat.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co Marta položila na stůl ten zatracený papírek. Seděla jsem v kuchyni našeho domu v malé vesnici kousek od Pardubic, kde jsem s Karlem vychovala dvě děti, kde jsme spolu každý rok zdobili stejný stromeček a kde jsem po jeho smrti zůstala sama. Teď, když mi bylo pětašedesát, jsem si myslela, že už mě nic nemůže překvapit. Ale tohle…

Marta byla manželka mého syna Tomáše. Přistěhovali se k nám před třemi lety, když přišli o byt v Hradci. Byla jsem ráda, že mám rodinu nablízku, zvlášť když se jim narodila malá Anička. Jenže soužití pod jednou střechou není nikdy jednoduché. Snažila jsem se být nenápadná, pomáhat s vařením i hlídáním vnučky, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, že Martě překážím.

Ten Štědrý den měl být klidný. Ráno jsem vstala brzy, abych připravila bramborový salát podle Karlova receptu a uvařila polévku z domácího kapra. Všude voněl perník a jehličí. Tomáš s Aničkou stavěli betlém a Marta… Marta byla od rána nervózní. Pořád něco hledala, brblala si pod nos a když jsem jí nabídla pomoc s cukrovím, jen mávla rukou: „Nech to být, Jano.“

Když jsme usedli ke stolu, snažila jsem se navodit slavnostní atmosféru. „Tak co kdybychom si připili na zdraví?“ navrhla jsem a podala Martě skleničku. Ona ji vzala, ale místo přípitku vytáhla z kapsy složený papírek a položila ho přede mě. „Přečti si to,“ řekla tiše.

Rozložila jsem papír a četla: „Jano, myslíme si s Tomášem, že by bylo lepší, kdybys sis našla vlastní bydlení.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Cože?“ vydechla jsem. Tomáš seděl s hlavou sklopenou, ani se na mě nepodíval. Anička nechápavě koukala z jednoho na druhého.

„Mami… je nám to líto,“ zamumlal Tomáš. „Ale už to takhle dál nejde. Potřebujeme víc prostoru a…“

„A já vám překážím?“ skočila jsem mu do řeči. „Celý život jsem vám dávala všechno! A teď mě chcete vyhodit na ulici?“

Marta se nadechla: „Jano, není to tak jednoduché. Ale máme pocit, že se tu necítíš dobře ani ty. Pořád se hádáme kvůli maličkostem…“

„To je normální v rodině!“ vykřikla jsem zoufale.

V tu chvíli mi bylo jasné, že už nic nebude jako dřív. Večeře proběhla v tichu. Jen Anička občas něco žvatlala o Ježíškovi.

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o svém životě – o Karlovi, o tom, jak jsme dům stavěli vlastníma rukama, jak jsme tu slavili každé Vánoce. A teď mám odejít? Kam? Mám sestru v Brně, ale ta má svůj život…

Ráno jsem sbalila pár věcí a šla na procházku do lesa. Sníh křupal pod nohama a já brečela jako malá holka. Najednou mi zazvonil telefon – Marta.

„Jano… můžeš se vrátit domů? Potřebuju s tebou mluvit.“

Vrátila jsem se a našla Martu v kuchyni. Seděla u stolu a plakala.

„Promiň,“ vzlykla. „Já už to nezvládám. Mám pocit, že všechno dělám špatně – jako manželka, jako máma… Bojím se, že Tomáš odejde za jinou. A ty jsi pořád tak silná… Já ti závidím.“

Sedla jsem si vedle ní a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu opravdu mluvily. O strachu ze samoty, o tom, jak těžké je žít pohromadě a přitom si nešlapat po štěstí.

Na Štěpána mi Marta podala malý balíček – uvnitř byl klíč od jejího bytu v Hradci s lístečkem: „Kdykoliv budeš chtít přijít na návštěvu – dveře jsou otevřené.“

V tu chvíli jsem pochopila, že domov není jen dům ze zdí a vzpomínek. Je to místo, kde jsme přijímáni – i když někdy bolí si to přiznat.

Dnes už bydlím sama v menším bytě ve městě. S Martou si často voláme a Anička ke mně jezdí na víkendy.

Někdy si říkám: Proč jsme musely dojít až na samé dno, abychom si začaly rozumět? Je opravdu nutné ztratit domov, abychom našly cestu k sobě?