Když mě tchyně vyhodila z vlastního domova: Příběh o zradě, odvaze a hledání sebe sama

„Tohle už dál nebudu snášet, Lucie! Okamžitě si sbal věci a vypadni z mého domu!“ křičela na mě paní Novotná, moje tchyně, zatímco mi házela oblečení do starého kufru, který vytáhla z půdy. Stála jsem v předsíni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku lilo jako z konve a já nemohla uvěřit, že se tohle opravdu děje. Můj manžel Petr byl na služební cestě v Brně a já zůstala sama s jeho matkou v domě, který jsme poslední čtyři roky nazývali domovem.

„Prosím vás, paní Novotná, proč to děláte? Petr by s tím nikdy nesouhlasil!“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. Tchyně mě probodla pohledem. „Petr je můj syn a tohle je můj dům! Ty jsi tady vždycky byla jen host. A teď už tě tu nechci!“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila zapadnout do její rodiny. Vařila jsem svíčkovou podle jejího receptu, chodila s ní na hřbitov za jejím mužem, dokonce jsem jí pomáhala s úklidem, i když jsem po práci sotva stála na nohou. Nikdy jsem ale nebyla dost dobrá. Vždycky mi dávala najevo, že jsem jen ta „holka z paneláku“, která si vzala jejího syna.

Když jsem stála venku v dešti s kufrem v ruce, poprvé v životě jsem pocítila opravdovou bezmoc. Mobil mi klouzal v mokré dlani, ale nakonec jsem vytočila číslo na tátu. „Tati, můžeš pro mě přijet? Tchyně mě vyhodila z domu…“ hlas se mi zlomil a rozplakala jsem se.

Táta přijel za půl hodiny. Objala jsem ho a cítila jeho silné ruce kolem ramen. „Neboj se, Luci, všechno dobře dopadne,“ šeptal mi do vlasů. V autě jsme mlčeli. Věděla jsem, že je naštvaný, ale nechtěl přilévat olej do ohně.

Doma u rodičů mě čekal i bratr Honza. „Co ta stará čarodějnice zase provedla?“ zeptal se bez obalu. Máma mi uvařila čaj a sedla si ke mně ke stolu. „Musíš si s Petrem promluvit. Tohle není normální,“ řekla tiše.

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem, kde se stala chyba. Byla jsem až moc hodná? Měla jsem víc bojovat za své místo v domě? Nebo jsem měla trvat na tom, abychom si s Petrem našli vlastní byt?

Druhý den ráno mi Petr volal. „Co se stalo? Máma mi volala, že jsi odešla a nechala po sobě nepořádek!“ jeho hlas zněl podrážděně. „Péťo, ona mě vyhodila! Sbalila mi věci a doslova mě vystrčila ze dveří!“ odpověděla jsem zoufale.

„To snad není možné…“ Petr zmlkl. „Vrátím se co nejdřív.“

O dva dny později stál Petr u našich dveří. Vypadal unaveně a zmateně. „Mluvil jsem s mámou. Tvrdí, že jsi byla drzá a že jsi jí nadávala.“

„To není pravda! Jen jsem jí řekla, že nemá právo mě vyhazovat z domu!“ bránila jsem se.

Petr si povzdechl. „Já nevím, komu mám věřit…“

V tu chvíli jsem pochopila, že největší problém není tchyně, ale to, že Petr nikdy pořádně nestál za mnou. Vždycky byl mezi námi on – jako prostředník, nikdy jako ochránce.

Začaly týdny plné hádek a nedorozumění. Petr chtěl, abych se vrátila domů a „zkusila to s mámou vydržet“. Já už ale neměla sílu. Každý den mi psala zprávy plné výčitek: „Kvůli tobě je Petr nešťastný!“, „Jsi rozvracečka rodiny!“, „Nikdy jsi sem nepatřila!“

Jednou večer přišel Petr s návrhem: „Najdeme si vlastní byt.“

Bylo to jako světlo na konci tunelu. Hledali jsme dlouho – byty v Praze jsou drahé a my neměli moc úspor. Nakonec jsme našli malý 2+kk v Modřanech. První noc v novém bytě jsme seděli na podlaze mezi krabicemi a poprvé po dlouhé době jsem se usmála.

Jenže vztah s Petrem už nikdy nebyl stejný. Často jsme se hádali kvůli jeho matce – volala mu každý den, stěžovala si na samotu a vyčítala mu, že ji opustil kvůli mně. Petr byl rozpolcený mezi dvěma ženami – matkou a manželkou.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Petra sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. „Nevím, co mám dělat… Máma je nemocná a potřebuje mě. Ty jsi pořád smutná…“

„Péťo, já už takhle dál nemůžu,“ řekla jsem tiše. „Potřebuju vědět, že stojíš za mnou.“

Petr mlčel. V tu chvíli jsem pochopila, že některé věci prostě nezměním.

Po roce jsme se rozvedli. Bylo to těžké rozhodnutí, ale poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Mám práci, která mě baví, přátele a hlavně klid. Občas si vzpomenu na ten deštivý večer a přemýšlím: Kde je vlastně hranice mezi rodinnou loajalitou a vlastní důstojností? Měla jsem bojovat víc? Nebo odejít dřív?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní štěstí kvůli rodině partnera?