Když mi tchyně nabídla, abych se vzdala syna: Příběh o mateřské lásce a rodinné zradě

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Jitko!“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. Stála přede mnou v předsíni, v kabátu, který vždycky voněl po levanduli a naftalínu, ale dnes z něj šla jen chladná rozhodnost. Můj syn, malý Honzík, si v obýváku stavěl z kostek a netušil, že se právě rozhoduje o jeho osudu.

„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděla tchyně klidným hlasem. „Jsi sama, nemáš práci, nemáš kde bydlet. U nás by měl Honzík všechno. A ty… ty by sis mohla dát život do pořádku.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Ještě před měsícem jsme byli rodina. Sice už dlouho nešťastná, ale pořád rodina. Pak přišel ten den, kdy mi Petr oznámil, že odchází. Prý už to mezi námi nemá smysl. Prý potřebuje začít znovu. A já zůstala sama s tříletým synem v malém bytě na sídlišti v Brně.

První týdny byly jako zlý sen. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že to nezvládnu. Peníze docházely, práce v kanceláři skončila s mým mateřstvím a novou jsem nesehnala. Kamarádky měly své životy a rodinu jsem měla jen v podobě matky na druhém konci republiky. A pak přišla Jitka – Petrův matka – s touhle nabídkou.

„Chceš mi vzít dítě?“ zašeptala jsem.

„Nechci ti ho vzít. Chci mu dát šanci. U nás bude mít všechno – klid, stabilitu, tatínka…“

„Tatínka? Ten se o něj poslední měsíc ani nezajímal!“ vykřikla jsem a Honzík se polekaně otočil.

Tchyně si povzdechla a přešla ke mně blíž. „Petra to bolí stejně jako tebe. Ale Honzík potřebuje oba rodiče. Ty teď nejsi schopná mu to dát.“

V tu chvíli jsem měla chuť ji udeřit. Ale místo toho jsem jen stála a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. V hlavě mi vířily myšlenky – co když má pravdu? Co když opravdu nejsem dost dobrá matka? Co když by Honzíkovi bylo lépe u nich?

Následující dny byly peklo. Tchyně mi volala každý večer, Petr se najednou začal zajímat o syna a nabízel „společné víkendy“. Všichni kolem mě přesvědčovali, že bych měla myslet na Honzíka a ne na sebe. Jenže já věděla, že kdybych ho pustila, už bych ho nikdy nedostala zpátky.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni, Honzík spal a já poprvé v životě přemýšlela o tom, že bych to vzdala. Byla jsem unavená, vyčerpaná a osamělá. Vzpomněla jsem si na svoji mámu – jak mě vychovávala sama po tátově smrti a nikdy si nestěžovala. Zavolala jsem jí a poprvé jí všechno řekla.

„Nikdy mu nedovol vzít ti dítě,“ řekla mi rozhodně. „Nikdy.“

To mi dodalo sílu. Další den jsem šla na úřad práce a začala hledat jakoukoli brigádu. Přijali mě do pekárny na noční směny. Bylo to těžké – spát přes den, starat se o Honzíka a večer běžet do práce – ale zvládla jsem to. Když mi bylo nejhůř, vzpomněla jsem si na mámin hlas.

Tchyně ale nepřestávala tlačit. Jednou přišla s Petrem a oba mi oznámili, že podají žádost o svěření Honzíka do péče otce. Prý mám nestabilní podmínky a ohrožuji jeho vývoj.

„Tohle vám nikdy neodpustím,“ řekla jsem jim tehdy.

Začal boj o syna. Soudy, sociálka, posudky psychologů… Každý den jsem musela dokazovat, že jsem dobrá matka. Každý den jsem se bála, že přijdu domů a Honzík tam nebude.

Jednou večer přišel Honzík za mnou do postele a šeptal: „Maminko, já nechci k babičce.“ Objala jsem ho a slíbila mu, že udělám všechno pro to, abychom byli spolu.

Po měsících nervů a nejistoty soud rozhodl – Honzík zůstane u mě. Petr dostal víkendy a já pocítila úlevu i hořkost zároveň. Věděla jsem, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale věděla jsem taky, že jsem udělala všechno pro svého syna.

Dnes je Honzík ve škole a já mám stálou práci v knihovně. Občas potkám Jitku na ulici – už se na mě nedívá s nenávistí, spíš s lítostí nebo výčitkami. Petr má novou rodinu a o syna se zajímá jen sporadicky.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Stála ta bolest za to? Ale pak vidím Honzíka smát se doma u stolu a vím, že ano.

A co vy? Kde je podle vás hranice mezi tím chránit dítě a vzdát se vlastního štěstí? Je správné bojovat za každou cenu?