Když rodina znamená obchod: Příběh o důvěře, zradě a hledání sebe sama

„Ivano, tohle je šance, která se už nebude opakovat!“ slyšela jsem hlas své tchyně Marie, který se nesl kuchyní našeho panelákového bytu v Brně. Seděla naproti mně u stolu, ruce složené na ubrusu s vyšívanými květy, které mi připomínaly dětství u babičky. Jenže teď jsem nebyla malá holka. Byla jsem matka, manželka a žena, která měla rozhodnout o budoucnosti celé rodiny.

„Ale Marie, to jsou všechny naše úspory. Co když…?“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila mávnutím ruky.

„Ivano, přece nechceš, aby vaše Anička jednou skončila v podnájmu jako nějací cizinci! Já vám ten byt zařídím. Stačí mi jen ty peníze převést. Všechno bude na ni napsané, slibuju.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Můj muž Petr seděl vedle mě a mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma ohni – jeho matka na jedné straně, já na druhé. A mezi námi naše devítiletá Anička, která si hrála v pokoji s plyšovým medvědem a netušila, že se právě rozhoduje o jejím životě.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala tiché šustění Petrůvých novin. „Myslíš, že to myslí dobře?“ zeptala jsem se ho šeptem.

Petr dlouho mlčel. „Je to máma… Ale taky víš, jaká umí být. Já nevím, Ivano. Ale jestli jí ty peníze dáme, už je nikdy neuvidíme.“

Ráno jsem šla do práce s hlavou plnou otazníků. V kanceláři na mě kolegyně Jana poznala, že něco není v pořádku.

„Co se děje? Máš kruhy pod očima jak po flámu.“

„To bych radši měla kocovinu než tohle,“ povzdechla jsem si a vyprávěla jí všechno. Jana jen kroutila hlavou.

„Ivano, promiň, ale tohle smrdí průšvihem. Tchyně je fajn ženská, ale když jde o peníze…“

Jenže co když má pravdu? Co když opravdu dělám chybu? Celý život jsem byla ta hodná dcera, vzorná manželka i matka. Nikdy jsem nešla proti rodině. Ale teď jsem cítila, že pokud ustoupím, ztratím sama sebe.

Nakonec jsme s Petrem souhlasili. Převod peněz proběhl rychle – Marie byla najednou neuvěřitelně akční. „Nebojte se, všechno bude v pořádku,“ opakovala pořád dokola.

Jenže týdny ubíhaly a žádný byt se nekonal. Marie začala být nedostupná – nebrala telefony, na návštěvy neměla čas. Petr byl čím dál nervóznější a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Jednoho večera jsem bouchla dveřmi od ložnice a rozplakala se. „Proč jsi mě neposlechl? Proč jsme jí věřili?“ křičela jsem na Petra.

„To není fér! Je to moje máma! Myslel jsem…“

„Myslel jsi špatně! Teď nemáme nic! Ani peníze, ani byt!“

Anička stála ve dveřích a tiše plakala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme ji do toho zatáhli taky.

Začali jsme pátrat po tom, co se s penězi stalo. Zjistili jsme, že Marie měla dluhy – velké dluhy z podnikání, o kterých nikdo nevěděl. Byt nikdy neexistoval. Všechno byla lež.

Petr byl zničený. Přestal chodit do práce, celé dny seděl doma a mlčel. Já musela držet rodinu pohromadě – kvůli Aničce i kvůli sobě. Začala jsem chodit na brigády po večerech a snažila se najít cestu ven z téhle noční můry.

Jednou večer přišla Marie k nám domů. Vypadala o deset let starší.

„Ivano… Petře… Omlouvám se. Nechtěla jsem vám ublížit… Já…“

„To už je pozdě,“ řekla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Zničila jste nám důvěru i budoucnost.“

Marie se rozplakala a odešla. Petr seděl tiše a díval se do stolu.

Dnes je to už rok od té chvíle. S Petrem jsme prošli krizí – hádky střídalo ticho a ticho střídaly slzy. Ale nakonec jsme to zvládli. Našli jsme malý byt v Líšni a začali znovu šetřit – tentokrát jen pro sebe a Aničku.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? Dá se vůbec ještě někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?