Když se děda nastěhoval: Příběh o střetu generací a malých zázracích v paneláku

„To snad není možný! Už zase nechal tu vodu téct!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do koupelny a pod nohama mi čvachtala voda. Děda Josef, Tomášův táta, se k nám nastěhoval před třemi týdny a od té doby byl náš dvoupokojový byt v Modřanech jako minové pole. Každý den nová hádka, každý den nové nedorozumění.

„Mami, děda říkal, že to byla nehoda,“ ozvala se z obýváku Anička, naše osmiletá dcera. Snažila se být diplomatická, ale já už byla na pokraji sil. „Nechci být zlá, Aničko, ale už potřetí za týden vytírám koupelnu kvůli dědovi. Ať si to příště uklidí sám!“

Tomáš seděl u stolu a předstíral, že čte noviny. „Klid, Jano. Táta si zvyká. Je to pro něj těžké.“

„A pro nás snad ne?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. Věděla jsem, že je to nespravedlivé. Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svým otcem.

Děda Josef přišel o manželku před půl rokem. Od té doby byl jako tělo bez duše. Když mu lékaři našli cukrovku a doporučili dohled, bylo jasné, že sám už být nemůže. Jeho byt v Kladně jsme prodali a on se nastěhoval k nám. Do paneláku, kde už teď nebylo místo ani na pořádný nádech.

První týden jsem se snažila být trpělivá. Děda byl zmatený, často zapomínal na léky nebo si je vzal dvakrát. Mluvil nahlas do telefonu s kamarádem Frantou a stěžoval si na „mladý“, co nic neumí a všechno dělají špatně. Děti byly nejdřív nadšené – děda jim vyprávěl pohádky a ukazoval staré fotky z vojny. Ale brzy jim začalo vadit, že jim zabral jejich herní koutek a že jim večer vypíná televizi s tím, že „za nás jsme taky chodili spát v osm“.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Byla jsem unavená, podrážděná a připadala jsem si jako cizinec ve vlastním bytě. Tomáš přišel za mnou a pohladil mě po rameni.

„Jano, já vím, že je to těžký. Ale co máme dělat? V domově pro seniory by nevydržel ani týden.“

„Já vím,“ vzlykla jsem. „Ale mám pocit, že už nejsem doma. Že všechno je jeho.“

Tomáš mě objal. „Zkusíme to nějak zvládnout spolu.“

Další dny byly jako na houpačce. Jednou jsme se smáli nad dědovými historkami z mládí („To víš, holka, za komunistů to byla jiná sranda!“), jindy jsme se hádali kvůli maličkostem – proč je máslo schované v lednici jinak než obvykle, proč děda větrá v prosinci nebo proč mi kritizuje polévku („Moje Marie dělala bramboračku úplně jinak!“).

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Děda mi řekl, že neumím kreslit! Že za jeho časů by mě ve škole pochválili jen za pořádný obrázek!“ Srdce mi sevřela zlost i smutek zároveň.

„Tati,“ řekla jsem večer u večeře ostřeji než obvykle, „nemůžeš Aničce říkat takové věci. Snaží se.“

Děda sklopil oči. „Já… já to tak nemyslel.“

V tu chvíli jsem poprvé zahlédla jeho zranitelnost. Byl to starý muž, který přišel o všechno známé – o ženu, o domov, o jistoty. A teď byl v našem světě cizincem stejně jako já v tom jeho.

Začala jsem si všímat drobností: jak ráno dlouho sedí u okna a dívá se ven na šedé paneláky; jak si schovává fotku babičky pod polštář; jak se snaží být užitečný tím svým způsobem – opraví kapající kohoutek nebo zamete chodbu před bytem.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a děda začal vyprávět o tom, jak s babičkou stavěli chatu u Sázavy. Děti poslouchaly s otevřenou pusou a já poprvé po dlouhé době cítila klid.

„Víš,“ řekl mi pak tiše v kuchyni, „já vím, že vám tu překážím. Ale já už jinam nemůžu.“

Pohladila jsem ho po ruce. „Nepřekážíš. Jen si všichni zvykáme.“

Začali jsme hledat kompromisy: děda má svůj koutek v obýváku a děti svůj ve vedlejším pokoji; vaříme spolu – on mě učí staré recepty a já ho moderní triky; Anička mu ukazuje své obrázky a on jí vypráví příběhy ke každému z nich.

Není to dokonalé. Občas se pohádáme kvůli hlouposti nebo si lezeme na nervy. Ale naučili jsme se spolu žít – každý den trochu lépe.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné najít domov tam, kde jste ho nečekali? A co všechno jsme ochotni obětovat pro ty, které máme rádi? Co byste udělali vy na mém místě?