Když se z babičky stane chůva: Příběh jedné nečekané nabídky

„Mami, prosím tě, můžeš dneska vyzvednout Aničku ze školky? Nestíhám z práce,“ volala na mě snacha Lucie už ode dveří, sotva jsem si stihla zout boty. Její hlas byl napjatý, v očích únava. Syn Petr seděl u počítače, ani nezvedl hlavu. Všechno to začalo před půl rokem, když mi Lucie nabídla, abych se k nim přestěhovala. Prý abych nebyla sama. Prý abychom byli blíž jako rodina.

Tehdy jsem seděla ve svém malém bytě na Jižním Městě a dívala se z okna na šedivé paneláky. Po smrti manžela jsem tam zůstala sama. Syn Petr mě navštěvoval s rodinou jen občas – Vánoce, narozeniny, někdy nedělní oběd. Bylo to slušné, ale nikdy ne blízké. Když mi Lucie nabídla, že bych mohla bydlet u nich v domku v Hostivaři, rozbušilo se mi srdce radostí i obavami. „Budeš mít svůj pokoj, mami. A Anička bude ráda, že budeš blízko,“ řekl Petr. „A my ti budeme moct pomoct, když budeš potřebovat.“ Neřekli mi ale všechno.

První týdny byly krásné. Anička mě objímala kolem krku a šeptala: „Babičko, už nikdy neodjížděj.“ Vařila jsem jim večeře, pekla koláče, povídali jsme si večer u stolu. Jenže pak začaly přibývat prosby: „Mami, můžeš dneska vyzvednout Aničku? Můžeš jí udělat svačinu? Můžeš s ní jít na kroužek?“ Z prosby se stávaly samozřejmosti. Petr s Lucií chodili domů později a později. „Mami, promiň, máme toho v práci moc,“ omlouvala se Lucie a já kývala hlavou. Co bych pro ně neudělala?

Jednoho dne jsem seděla s Aničkou na hřišti a dívala se na ostatní maminky a babičky. Povídaly si, smály se. Já byla unavená. „Babičko, proč jsi smutná?“ ptala se Anička a já ji pohladila po vlasech. „Nejsem smutná, jen unavená.“ Ale byla jsem smutná. Cítila jsem se jako služka ve vlastním domě.

Večer jsem zaslechla Lucii s Petrem v kuchyni. „Myslíš, že to zvládne? Je jí už přes šedesát,“ šeptala Lucie. „Musí to zvládnout, nemáme jinou možnost,“ odpověděl Petr tiše. Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila slzy v očích. Byla jsem pro ně řešení, ne milovaná máma.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Vstala jsem a šla do kuchyně. Seděla tam Lucie s hlavou v dlaních. „Lucie?“ oslovila jsem ji tiše. Zvedla ke mně oči plné slz. „Promiňte, já už nemůžu… V práci je to peklo a doma taky…“ Přisedla jsem si k ní a pohladila ji po ruce. „Vím, že je to těžké pro všechny,“ řekla jsem tiše. „Ale já nejsem chůva na plný úvazek. Jsem vaše máma a babička.“ Lucie mlčela.

Další dny byly napjaté. Petr se mi vyhýbal pohledem, Lucie byla odměřená. Anička jediná byla pořád stejná – veselá, upovídaná holčička, která mě objímala kolem krku a šeptala: „Babičko, mám tě ráda.“ Kvůli ní jsem vydržela ještě několik týdnů.

Jednoho odpoledne přišla Lucie domů dřív než obvykle. Sedla si ke mně do obýváku a dlouho mlčela. Pak řekla: „Mami, promiň mi to všechno. Vím, že jsme tě využili… Ale já už nevím, jak žít jinak.“ Podívala jsem se na ni a cítila směs lítosti i hněvu. „Lucie, já vás mám ráda. Ale potřebuju taky svůj život. Chci být babička, ne služka.“ Lucie přikývla a rozplakala se.

Večer jsme si sedli všichni ke stolu – já, Petr i Lucie. Povídali jsme si dlouho do noci o tom, co kdo potřebuje a co kdo zvládne dát. Dohodli jsme se, že budu pomáhat jen někdy – když budu chtít a moct. Petr mi poprvé po letech poděkoval: „Mami, omlouvám se… Neuvědomil jsem si, jak moc jsme tě zatížili.“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila opravdovou blízkost.

Dnes už vím, že rodina není samozřejmost a že i láska potřebuje hranice. Někdy je těžké říct dost – zvlášť když jde o vlastní děti.

Přemýšlím: Kolik z nás starších žen zažilo totéž? Proč je tak těžké říct vlastní rodině, že máme taky právo na svůj život? Co byste udělali vy na mém místě?