Lékař, který chtěl zaplatit před léčbou: Příběh mého největšího selhání a ztracené důvěry

„Takže ty opravdu necháš tátu trpět, dokud nezaplatíme?“ ozvalo se zpoza dveří ordinace. Hlas mé sestry Jany byl rozechvělý, plný zoufalství a nepochopení. Stál jsem tam, v bílém plášti, s rukama sevřenýma v pěst. Všechno ve mně křičelo, že tohle není správné, ale zároveň jsem cítil, jak mě tíha posledních měsíců tlačí k zemi.

Byl jsem vždycky ten, na koho se rodina mohla spolehnout. Michal, nejstarší syn, lékař, který to dotáhl až na internu v Motole. Jenže poslední rok byl jiný. Rozvod, dluhy po nevydařeném podnikání s kamarádem Petrem, a pak ještě exekuce na byt. Všechno se to na mě valilo jako lavina. A když mi jednoho večera zavolala máma, že táta dostal silné bolesti břicha a že ho přivezli na pohotovost, byl jsem zrovna po noční a měl jsem hlavu plnou čísel a upomínek.

„Michale, prosím tě, můžeš se na tátu podívat? Prý je to vážné,“ prosila máma do telefonu.

Přijel jsem do nemocnice a viděl tátu ležet na posteli, bledého a zpoceného. Jana stála u něj a držela ho za ruku. Všichni čekali, že já – doktor – budu vědět, co dělat. Jenže já věděl jen to, že pokud tátu přijmeme na oddělení a provedeme všechny potřebné zákroky, bude to stát peníze. A já už neměl ani korunu navíc. V hlavě mi běželo: „Co když to po mně budou chtít zaplatit? Co když přijde další exekuce?“

„Jano,“ řekl jsem tiše, „budeme muset nejdřív vyřešit platbu. Nemáme už žádné rezervy.“

Jana na mě vytřeštila oči. „To nemyslíš vážně! Vždyť je to náš táta! Ty jsi přece doktor!“

V tu chvíli jsem poprvé v životě cítil opravdovou hanbu. Ale místo abych ustoupil, zatvrdil jsem se. „Nemůžeme si dovolit další dluhy. Musíme to nejdřív vyřešit.“

Táta se na mě podíval pohledem, který nikdy nezapomenu. Nebyl v něm hněv – jen obrovské zklamání.

Další hodiny byly jako zlý sen. Máma brečela na chodbě, Jana volala známým a sháněla peníze. Já seděl v sesterně a snažil se přesvědčit sám sebe, že dělám správnou věc – že chráním rodinu před dalším průšvihem. Ale čím víc času ubíhalo, tím víc jsem si uvědomoval, jak moc jsem selhal.

Nakonec se peníze našly – půjčila nám je sousedka paní Novotná. Táta šel na sál později, než měl. Operace dopadla dobře, ale rekonvalescence byla dlouhá a těžká. Doma bylo ticho. Jana se mnou nemluvila celé týdny. Máma mi vyčítala, že jsem rodinu zradil.

Jednou večer jsme seděli s tátou u stolu. Mlčky jsme pili čaj.

„Víš, Michale,“ začal tiše táta, „já tě nikdy nechtěl zatěžovat svými problémy. Ale myslel jsem si, že rodina je víc než peníze.“

Nemohl jsem mu odpovědět. Jen jsem seděl a cítil, jak se mi hrnou slzy do očí.

V práci se ke mně kolegové začali chovat odtažitěji. Něco se rozkřiklo – někdo slyšel Janin telefonát na chodbě nemocnice. Najednou jsem nebyl ten obětavý lékař, ale člověk, který nechal vlastního otce čekat kvůli penězům.

Začal jsem chodit k psychologovi. Vyprávěl jsem mu o svých dluzích, o strachu z budoucnosti i o tom jednom rozhodnutí, které všechno změnilo.

„Myslíte si, že vám rodina někdy odpustí?“ zeptal se mě jednou psycholog.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale nevím ani, jestli si to odpustím já sám.“

Čas plynul a rány se pomalu hojily – alespoň navenek. Táta se zotavil, Jana mi po půl roce napsala SMSku: „Mám tě ráda, ale pořád to bolí.“ Máma mi začala zase volat, ale v jejím hlase byla vždycky stopa smutku.

Začal jsem pomáhat v charitě pro lidi v dluzích. Snažil jsem se aspoň trochu napravit to, co jsem pokazil – nejen vůči rodině, ale i sám vůči sobě.

Dnes už jsou to dva roky od té noci v nemocnici. Pořád si kladu otázku: Kdybych tehdy jednal jinak – kdybych dal přednost rodině před strachem z dluhů – byl bych teď šťastnější? Odpustili by mi? Nebo bych jen odsouval nevyhnutelné?

Možná mi někdo z vás poradí: Dá se vůbec získat zpět důvěra těch nejbližších? A kdy je správné dát přednost rodině před vlastními obavami?