Mezi láskou a strachem: Můj dům, moje jistota – Když rodina žádá nemožné

„Takže ty opravdu nechceš prodat ten starý barák? Kvůli tobě si nikdy nekoupíme vlastní dům!“ křičela na mě Lucie, moje snacha, zatímco v kuchyni bouchala hrncem o stůl. Její hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála jsem tam, opřená o lednici, a cítila, jak se mi třesou ruce. Můj syn Petr seděl u stolu, hlavu sklopenou, a mlčel. V tu chvíli jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domě.

„Lucie, to není tak jednoduché…,“ začala jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„Jednoduché? Ty máš všechno! My se tísníme v podnájmu a ty si tu žiješ sama v třípokojovém bytě! Myslíš jen na sebe!“

Zalapala jsem po dechu. Vždyť jsem celý život dřela, abych ten byt udržela. Po smrti manžela mi zbyl jen tenhle panelákový byt na Jižním Městě a pár vzpomínek. Petr byl tehdy ještě malý kluk. Všechno jsem obětovala jemu – nikdy jsem si nekoupila nic drahého, nejezdila na dovolené, jen abych mu mohla dát lepší život.

Ale teď? Teď po mně chtěli, abych prodala svůj domov. Abych se vzdala poslední jistoty. Kvůli jejich snu o rodinném domku někde za Prahou.

„Mami…,“ ozval se Petr nejistě. „My bychom ti samozřejmě něco našli. Nějaký menší byt. Nebyla bys sama.“

„A kde bych byla?“ vyhrkla jsem. „V nějakém malém 1+kk na kraji města? Nebo v domově důchodců?“

Lucie protočila oči. „To přeháníš. Ale je přece normální, že rodiče pomáhají dětem.“

Normální? Moje máma mi nikdy nic nedala zadarmo. Vyrůstala jsem v době, kdy jsme měli sotva na chleba. A teď mám všechno zahodit?

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky: jak jsme s Petrem skládali nový nábytek, jak jsme spolu pekli vánočku, jak jsem ho utěšovala po rozvodu s jeho první ženou… A teď tu stojím před rozhodnutím, které může všechno změnit.

Druhý den ráno jsem šla do práce – dělám účetní v malé firmě na Pankráci. Kolegové si povídali o dovolených a já jen mlčky seděla u počítače. V hlavě mi hučelo.

Odpoledne mi volala sestra Jana. „Tak co, jak to dopadlo s Petrem?“ zeptala se hned.

„Chtějí, abych prodala byt,“ řekla jsem tiše.

„To snad nemyslí vážně! A co budeš dělat ty?“

„Nevím…“

Jana chvíli mlčela. „Hele, já tě chápu. Ale musíš myslet i na sebe. Když jim ustoupíš teď, budou tě ždímat pořád.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Vždycky jsem chtěla být dobrá matka. Ale kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním?

O víkendu přijel Petr s Lucií znovu. Tentokrát už byla atmosféra napjatá od začátku.

„Mami, prosím tě…,“ začal Petr opatrně. „My už jsme se byli podívat na jeden domek v Jesenici. Je to nádhera! Ale bez tvé pomoci to prostě nedáme.“

Lucie se na mě dívala s očekáváním.

„A co když řeknu ne?“ zeptala jsem se tiše.

Petr sklopil oči. „Pak asi budeme muset zůstat v tom podnájmu… A možná… možná se nám nikdy nepodaří mít vlastní bydlení.“

Cítila jsem, jak se ve mně všechno svírá. Byla jsem rozpolcená mezi láskou k synovi a strachem ze samoty a nejistoty.

Večer jsem šla na procházku do parku za domem. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala děti na hřišti. Vedle mě si povídaly dvě starší paní.

„Moje dcera by taky chtěla peníze na byt,“ říkala jedna z nich. „Ale já už nemám sílu začínat znovu někde jinde.“

Druhá přikývla: „Já bych to neudělala. Děti si musí pomoct samy.“

Cestou domů mi hlavou běžely jejich slova i slova mé sestry. Ale pak jsem si vzpomněla na Petrova dětská léta – jak jsme spolu byli sami proti světu.

Další týden přišel Petr sám.

„Mami, promiň za Lucii… Ona je teď pod tlakem,“ začal tiše.

„Petře… Já tě miluju víc než cokoliv na světě,“ řekla jsem mu a chytila ho za ruku. „Ale tenhle byt je všechno, co mám. Je to můj domov.“

Petr mlčel a díval se do země.

„Já vím… Nechci tě do ničeho nutit,“ řekl nakonec.

Ale já věděla, že už nic nebude jako dřív. Mezi mnou a Lucií vznikla propast, kterou možná nikdy nepřekleneme.

Dnes sedím ve svém bytě a přemýšlím: Udělala bych pro syna cokoliv – ale kde je hranice? Mám právo myslet i na sebe? Nebo je mateřská láska opravdu bezpodmínečná?

Co byste udělali vy? Obětovali byste svůj domov pro štěstí svých dětí?