Mezi životem a smrtí: Deník napravování chyb v srdci Prahy

„Tati, prosím, vydrž… promiň mi všechno… hlavně zůstaň se mnou!“ šeptala jsem mezi vzlyky, zatímco sanitka s houkající sirénou projížděla noční Prahou. Držela jsem otce za ruku, jeho dlaň byla studená a zpocená. Všude kolem blikala světla, ale já viděla jen jeho bledý obličej a cítila tíhu všech slov, která jsem mu nikdy neřekla.

„Kláro…“ zachraptěl slabě, „neboj se…“ Jeho hlas byl sotva slyšitelný. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle může být naposledy, co ho slyším. V hlavě mi běžely všechny hádky, všechny chvíle, kdy jsem mu ublížila svými slovy nebo lhostejností. Proč jsem byla tak tvrdohlavá? Proč jsem nikdy nedokázala říct: „Mám tě ráda, tati“?

Sanitka prudce zastavila před Všeobecnou fakultní nemocnicí. Záchranáři otce rychle vytáhli na nosítkách a já běžela za nimi. V čekárně jsem seděla sama, ruce se mi třásly a v hlavě mi zněla slova mámy: „Jednou bude pozdě.“ Tehdy jsem jí nevěřila. Teď jsem se bála, že už je pozdě.

Otec byl vždycky přísný. Pracoval jako mistr v továrně na Smíchově a doma platila jeho pravidla. Nikdy neukazoval city, ale když mi bylo osm a rozbila jsem si koleno, nesl mě domů v náručí. Jenže pak přišla puberta a všechno se změnilo. Hádali jsme se kvůli škole, kamarádům, dokonce i kvůli tomu, že jsem chtěla studovat psychologii místo ekonomie. „Psychologie? To tě neuživí! Budeš jako tvoje matka – pořád jen snít!“ křičel tehdy. Já mu to nikdy nezapomněla.

Když mi bylo dvacet pět, odešla jsem z domova. Dlouho jsme spolu nemluvili. Máma mi volala potají a vyprávěla o jeho zdravotních problémech – vysoký tlak, cukrovka, srdce. Ale já byla pyšná. Až dnes, když ležel na pokraji smrti, jsem pochopila, jak moc mi chyběl.

V čekárně se ke mně posadila máma. Měla uplakané oči a ruce jí drkotaly. „Kláro… měla bys vědět…“ začala tiše. „Táta tě vždycky miloval. Jen to neuměl říct.“

„Proč mi to říkáš až teď?“ vyhrkla jsem.

„Protože jsem doufala, že to jednou pochopíš sama.“

V tu chvíli se otevřely dveře a vyšel lékař. „Pan Novák je stabilizovaný, ale musíme ho operovat. Je to vážné.“

Zatmělo se mi před očima. Máma mě objala a já poprvé po letech brečela v jejím náručí jako malá holka.

Operace trvala tři hodiny. Každá minuta byla jako věčnost. Vzpomínala jsem na dětství – na výlety na Sázavu, na to, jak mě učil jezdit na kole, na jeho smích, když jsme hráli karty u babičky na chalupě. Najednou mi došlo, že všechny ty hádky byly jen stínem toho, co nás spojovalo.

Když lékař oznámil, že operace dopadla dobře, rozbrečela jsem se úlevou. O dva dny později jsem seděla u otcovy postele na JIPce. Byl slabý, ale usmál se na mě.

„Tati… promiň mi všechno,“ zašeptala jsem.

Pohladil mě po ruce. „Já taky… promiň.“

V tu chvíli jsme oba věděli, že minulost už nezměníme. Ale můžeme změnit budoucnost.

Doma jsme začali znovu – pomalu a opatrně. Otec už nebyl tak přísný a já už nebyla tak pyšná. Naučili jsme se spolu mluvit o věcech, které nás bolely. Máma byla šťastná, že je rodina zase pohromadě.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a otec řekl: „Víš, Kláro, vždycky jsem chtěl být lepším tátou. Jenže mě to nikdo nenaučil.“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě ho opravdu pochopila.

Dnes už vím, že odpuštění není slabost. Je to síla začít znovu – i když je to těžké.

A tak se ptám: Kolik z nás čeká s omluvou až do chvíle, kdy může být pozdě? Proč je tak těžké říct těm nejbližším „mám tě rád“ dřív než přijde neštěstí?