Moje sestra obětovala život dětem. Když onemocněla, zůstala sama.

„Mami, proč jsi mi nekoupila nový mobil? Všichni ve třídě už mají lepší!“ křičel na Alenu její nejmladší syn Tomáš, když jsem k nim přišla na návštěvu. Alena stála v kuchyni, ruce od mouky, a v očích měla slzy. „Tomáši, víš, že teď nemám tolik peněz. Ale upekla jsem ti tvůj oblíbený koláč,“ snažila se ho uklidnit. Tomáš jen protočil oči a zabouchl za sebou dveře.

Stála jsem tam a cítila bezmoc. Alena byla vždycky ta silná. Když jí bylo třicet, její muž Petr ji opustil kvůli kolegyni z práce. Zůstala sama se třemi dětmi – Lucií, Martinem a Tomášem. Nikdy si už nikoho nenašla. Vždycky říkala: „Děti jsou moje všechno.“ Pracovala ve dne v noci, střídala směny v kavárnách a restauracích po celé Praze. Měla tři diplomy – z hotelové školy, z ekonomie a z pedagogiky. Ale nikdy si nestěžovala, že je unavená nebo že jí něco chybí.

Pamatuju si, jak jsme spolu seděly u ní v kuchyni pozdě večer, když děti spaly. „Jani, někdy mám pocit, že mi život utíká mezi prsty. Ale když vidím, jak děti spí, vím, že to všechno má smysl,“ říkala mi tehdy. Já sama jsem děti neměla a obdivovala jsem ji za tu sílu.

Jenže děti rostly a s nimi i jejich nároky. Lucie chtěla značkové oblečení, Martin nový počítač, Tomáš mobil. Alena jim nikdy neřekla ne – radši si odpustila nové boty nebo kadeřníka. „Jednou to pochopí,“ říkala mi vždycky.

A pak přišel ten den, kdy se všechno změnilo. Alena začala být unavená, bolela ji záda a měla horečky. Myslela si, že je to jen chřipka. Ale když už nemohla vstát z postele, zavolala mi: „Jani, asi budu potřebovat pomoct s dětmi.“ Okamžitě jsem přijela.

V nemocnici jí diagnostikovali rakovinu. Byla jsem u ní každý den. Ale její děti? Lucie byla na Erasmu v Brně a napsala jen krátkou SMS: „Mami, drž se.“ Martin měl práci v IT firmě a prý nemohl přijít kvůli uzávěrce projektu. Tomáš byl na internátu a poslal jí fotku s kamarády z baru.

Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku. „Jani, kde jsou moje děti?“ ptala se mě tiše. Neměla jsem sílu jí říct pravdu. „Mají toho teď hodně, ale určitě přijdou,“ lhala jsem.

Alena se dívala do stropu a v očích měla prázdno. „Celý život jsem jim dávala všechno… A teď tu ležím sama.“

Zkoušela jsem dětem volat i psát. Lucie mi odepsala: „Mami je silná, zvládne to.“ Martin slíbil, že přijde o víkendu – nikdy nepřišel. Tomáš mi řekl: „Já tam stejně nic nezměním.“

Jednou večer jsem slyšela Alenu plakat do polštáře: „Co jsem udělala špatně? Proč mě nepotřebují?“

Začala jsem být na děti naštvaná. Když jsem je konečně všechny dostala do nemocnice na návštěvu, seděli u postele jako cizí lidé. Lucie koukala do mobilu, Martin odpovídal na e-maily a Tomáš si stěžoval na školní jídelnu.

„Mami, kdy už půjdeš domů? Potřebuju peníze na kolej,“ řekl Martin bez špetky citu.

Alena jen přikývla a podala mu peněženku.

Po jejich odchodu mi řekla: „Možná jsem je rozmazlila… Možná jsem jim měla dát víc lásky a míň věcí.“

Dny plynuly a Alena slábla. Já byla pořád u ní – četla jí knížky, povídaly jsme si o dětství, o našich rodičích v Hradci Králové, o tom, jak jsme spolu chodily na houby do lesa.

Jednou v noci mě vzbudila: „Jani… kdybych mohla vrátit čas… asi bych žila i pro sebe.“

Když Alena zemřela, byla jsem u ní sama. Děti přijely až na pohřeb – rychle položily květiny a spěchaly zpátky do svých životů.

Teď sedím v její prázdné kuchyni a přemýšlím: Kde se stala chyba? Je možné dát dětem příliš mnoho? Nebo je chyba v dnešní době, která nás učí myslet jen na sebe?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že je možné vychovat děti k vděčnosti? Nebo je to jen iluze?