Můj syn chce oženit se sousedkou a já to nedokážu přijmout: Příběh matky, která bojuje o štěstí svého dítěte

„To nemyslíš vážně, Michale!“ vykřikla jsem, když jsem ho slyšela vyslovit ta slova. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Chci si vzít Lenku, mami. Miluju ji,“ řekl klidně, ale v očích měl odhodlání, které jsem u něj nikdy předtím neviděla.

Lenka. Sousedka z druhého patra. Dívka, kterou jsem znala od jejího dětství, když ještě běhala po chodbě s rozvázanými tkaničkami a smála se na celý dům. Vždycky byla milá, ale nikdy jsem si ji nepředstavovala jako snachu. Byla o pět let starší než Michal, měla za sebou rozvod a malou dcerku Aničku. Všichni v domě si šeptali o jejím bývalém manželovi, který ji nechal kvůli jiné. A teď si má vzít mého jediného syna?

„Mami, já vím, že je to pro tebe šok,“ pokračoval Michal tišeji, „ale já jsem nikdy nebyl šťastnější.“

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Celý život jsem čekala na dítě. Po třech potratech a letech beznaděje mi lékaři řekli, že už nikdy neotěhotním. A pak, když už jsem to vzdala, přišel Michal. Bylo mi čtyřicet jedna let a on byl zázrak. Všechno jsem mu obětovala – práci, přátele, sny. On byl můj svět.

A teď mi ho někdo bere. Nebo spíš – bere si ho někdo, komu nevěřím.

„Michale, jsi ještě mladý. Máš před sebou celý život. Lenka… je komplikovaná. Má dítě, rozvod za sebou…“

„A co na tom záleží?“ skočil mi do řeči. „Anička je skvělá holčička a Lenka… mami, ona mě chápe jako nikdo jiný.“

Vzpomněla jsem si na všechny večery, kdy jsem seděla sama v obýváku a slyšela jejich smích z balkonu. Na všechny ty chvíle, kdy Michal chodil domů později a později a já si říkala, že je to jen puberta. Ale nebyla.

Začala jsem Lenku pozorovat jinýma očima. Každé její „Dobrý den“ na chodbě mi připadalo falešné. Každý úsměv byl jako výsměch. Proč právě ona? Proč nemůže mít Michal normální vztah s někým bez minulosti?

Jednou večer jsem to nevydržela a zazvonila u jejích dveří. Otevřela mi v teplácích, s Aničkou v náručí.

„Dobrý večer, paní Novotná,“ usmála se nejistě.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

Pozvala mě dál. Byt byl uklizený, na stole voněl čaj a Anička si hrála s plyšákem.

„Lenko… víš, že Michal je pro mě všechno,“ začala jsem opatrně.

Přikývla. „Vím to.“

„Mám strach,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Bojím se, že mu ublížíš.“

Lenka se na mě dlouze zadívala. „Paní Novotná, já bych Michalovi nikdy neublížila. Vím, že mám za sebou chyby… ale on mě přijímá takovou, jaká jsem.“

Chtěla jsem jí věřit. Ale něco ve mně křičelo: Nedovol to! Zachraň svého syna!

Dny plynuly a napětí mezi mnou a Michalem rostlo. Přestal se mnou mluvit o svých pocitech, zamykal se ve svém pokoji nebo trávil čas u Lenky. Připadala jsem si zrazená a osamělá.

Jednoho dne přišel domů s Aničkou za ruku.

„Mami, Anička by tu dnes mohla přespat?“ zeptal se nesměle.

Podívala jsem se na tu malou holčičku s copánky a velkýma očima. Byla nevinná – nemohla za to, co se děje mezi dospělými.

„Samozřejmě,“ řekla jsem nakonec tiše.

Večer jsme spolu pekly bábovku a Anička mi vyprávěla o škole a o tom, jak moc má ráda mého syna.

Začala jsem přemýšlet: Možná nejsem spravedlivá. Možná jen neumím pustit svého syna do světa.

Ale pak přišla další rána – Michal mi oznámil datum svatby.

„Mami, chci tě tam mít. Prosím.“

Seděla jsem v kuchyni a brečela do dlaní. Volala mi sestra Jana: „Aleno, nech ho být šťastný! Ty jsi taky nebyla bez chyb!“

Ale jak mám pustit jediného člověka, pro kterého žiju?

Den svatby přišel rychleji, než jsem čekala. Seděla jsem v první řadě v malé obřadní síni na radnici Prahy 8 a dívala se na svého syna – šťastného jako nikdy předtím.

Když mě po obřadu objal a zašeptal: „Děkuju ti, mami,“ pochopila jsem, že už není jen můj.

Možná je čas naučit se žít i pro sebe.

A tak se ptám: Je správné bojovat za štěstí svého dítěte i proti jeho vůli? Nebo je největší láska umět pustit?