Patnáct minut ticha: Když babička odejde a dítě zůstane samo

„Mami, prosím tě, můžeš na chvíli pohlídat Matýska? Potřebuju si jen rychle skočit do lékárny pro kapky na prdíky,“ volám už od dveří, zatímco Matýsek spokojeně spí ve své postýlce. Maminka kývne, aniž by odtrhla oči od televize. „Jasně, Eliško, běž, vždyť je to kousek.“

Běžím ulicí, v hlavě mi víří seznam věcí, které musím ještě dnes stihnout. Je to poprvé, co nechávám Matýska s někým jiným než s manželem. Ale je to přece moje máma – kdo jiný by měl být spolehlivější? V lékárně je fronta, ale zvládnu to. Když se vracím domů, slyším v chodbě šramot. Dveře jsou zamčené. Klepu. Nic. Zkouším mobil – maminka nebere.

Začínám panikařit. Co když se něco stalo? Co když Matýsek pláče a nikdo u něj není? Po pěti minutách přijde sousedka z vedlejšího bytu: „Hledáte paní Alenu? Šla před chvílí do obchodu na rohu.“

Ztuhnu. „A co… co můj syn?“

„Říkala, že je v postýlce a že to bude hned.“

Rozběhnu se domů, klíče mi padají z ruky. Odemknu a běžím do ložnice. Matýsek spí, klidně dýchá. Ale já cítím, jak se mi hroutí svět.

Za chvíli přijde maminka s taškou v ruce. „No vidíš, Eliško, všechno v pořádku. Byla jsem pryč jen patnáct minut. Vždyť se nic nestalo.“

„Mami! Ty jsi ho tu nechala samotného?“ křičím a slzy mi tečou po tváři.

„Ale prosím tě! Dřív jsme vás nechávali samotné celé dopoledne a nikomu se nic nestalo. Dítě v postýlce je v bezpečí.“

„To nemyslíš vážně! Co kdyby začal plakat? Co kdyby se dusil? Co kdyby…“

„Eliško, přeháníš. Jsi moc úzkostlivá. Dneska jsou všichni rodiče přecitlivělí.“

Sedám si na postel a beru Matýska do náruče. Srdce mi buší až v krku. V hlavě mi běží všechny ty články o syndromu náhlého úmrtí kojenců, o tom, jak rychle se může něco stát.

Maminka si sedá naproti mně a povzdechne si: „Víš, já jsem to myslela dobře. Chtěla jsem ti pomoct. Ale chápu, že máš strach.“

Mlčím. Mezi námi visí ticho těžké jako olovo.

Ten večer volám manželovi: „Honzo, už nikdy nenechám Matýska samotného s mámou. Nechápe, jak moc se bojím.“

Honza mě uklidňuje: „Tvoje máma to nemyslela špatně. Ale musí pochopit, že dneska jsou jiné časy.“

Další dny jsou mezi mnou a maminkou napjaté. Ona se urazila, že jí nevěřím. Já mám pocit zrady – vždyť jsem jí svěřila to nejcennější.

Jednou večer mi volá: „Eliško, můžu přijít? Chci si promluvit.“

Přijde s koláčem a sedne si ke mně do kuchyně.

„Víš,“ začne tiše, „když jsi byla malá, taky jsem měla strach. Ale nebyly chůvičky ani mobily. Musela jsem věřit, že všechno dobře dopadne. Ale chápu, že ty to máš jinak.“

Dívám se na ni a poprvé vidím její nejistotu.

„Mami, já ti chci věřit,“ říkám potichu. „Ale potřebuju vědět, že když ti svěřím Matýska, budeš dělat věci tak, jak to cítím já.“

Přikývne: „Budu se snažit. Ale potřebuju taky trochu důvěry od tebe.“

Objímáme se a obě brečíme.

Od té doby je všechno jiné. Maminka už nikdy nenechá Matýska samotného – a já se učím pustit kontrolu a věřit jí víc.

Někdy si ale v noci lehnu vedle Matýska a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi důvěrou a odpovědností? Můžeme někdy opravdu věřit druhým tak jako sobě? Co byste udělali vy na mém místě?