„Přines děti, ale nezapomeň peněženku“: Tajemství v zahradě naší rodiny
„Ivano, nezapomeň peněženku! A přivez děti, babička už se na ně těší!“ volal táta do telefonu tak hlasitě, že jsem ho slyšela i přes zavřená okna. Bylo dusné červnové odpoledne a já stála v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, zatímco syn Honzík křičel, že nemůže najít své sandály. Dcera Klárka trucovala v pokoji, protože jí bratr rozbil oblíbenou panenku. V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet.
Ale místo toho jsem si povzdechla, popadla kabelku a začala balit věci na víkend u rodičů na vesnici. Každý pátek stejný rituál: naložit děti, tašky s jídlem, hračky a hlavně peněženku. Táta nikdy nezapomněl připomenout peníze – „pro jistotu“, jak říkal. Věděla jsem, že to není jen o drobných na zmrzlinu. V poslední době se v jejich domě všechno točilo kolem peněz.
Když jsme dorazili do rodné vesnice u Kolína, máma už čekala u branky. Vypadala unaveněji než obvykle. Vlasy jí prořídly a ruce měla zhrublé od práce na zahradě. „Ivanko, pojď rychle, rajčata potřebují zalít a táta už zase nadává na slimáky,“ šeptla mi do ucha místo pozdravu.
Děti se rozběhly k houpačce pod starou jabloní. Já zamířila za tátou do zahrady. Seděl na obrubníku záhonu a v ruce svíral starou motyčku. „Podívej se na to! Celý život tady dřu a teď mi to všechno sežerou slimáci. A ještě k tomu ty ceny v obchodě…“ začal lamentovat.
„Tati, vždyť je to jen zelenina,“ snažila jsem se ho uklidnit.
„Jen zelenina? To je naše obživa! Až my tu nebudeme, kdo se o to postará? Ty? Nebo snad Petr?“
Petr byl můj mladší bratr. Ten už roky žil v Praze a domů jezdil jen na Vánoce. Táta mu to nikdy neodpustil.
„Tati, já mám taky práci a děti… Nemůžu tu být každý víkend,“ odpověděla jsem tiše.
Táta mlčel. V jeho očích jsem viděla zklamání i strach. Věděla jsem, že se bojí stáří, samoty i toho, že jeho práce přijde vniveč.
Večer jsme seděli u stolu a ve vzduchu viselo napětí. Máma krájela domácí chléb a táta počítal drobné v peněžence. „Musíme šetřit,“ řekl najednou. „Důchod nestačí ani na léky. A ještě ta elektřina…“
„Tati, můžu ti něco přispět,“ nabídla jsem opatrně.
„Nechci tvoje peníze! Jen chci, abyste si vážili toho, co tu máme,“ vybuchl táta.
Klárka se lekla a rozplakala se. Honzík se schoval pod stůl. Máma mě pohladila po ruce: „On to tak nemyslí… Jen má strach.“
V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se vzdálili. Dřív jsme byli šťastná rodina – společné večeře, výlety do lesa, smích na zahradě. Teď nás spojovala jen povinnost a strach z budoucnosti.
Ráno mě vzbudil hluk z kuchyně. Máma s tátou se hádali.
„Nemůžeš pořád všechno dělat sama! Zavolej Petrovi, ať přijede pomoct!“
„Víš dobře, že má práci! A Ivana má děti…“
„Tak co bude s touhle zahradou? Chceš ji nechat zarůst?“
Vstoupila jsem dovnitř právě ve chvíli, kdy máma utírala slzy.
„Mami… co se děje?“
Máma jen zavrtěla hlavou: „Nic, jen únava.“
Ale já věděla své. Bylo toho na ni moc – péče o dům, zahradu i tátu, který byl čím dál mrzutější.
Odpoledne přijel Petr nečekaně na kole. Přinesl láhev vína a tvářil se provinile.
„Ahoj všichni… promiňte, že jsem dlouho nepřijel.“
Táta ho přivítal chladně: „To je dost.“
Seděli jsme spolu pod pergolou a poprvé po letech mluvili otevřeně.
„Tati, chápu tě… Ale já mám svůj život v Praze. Nemůžu tu být pořád,“ řekl Petr.
Táta sklopil hlavu: „Já vím… Jen mám strach, že až tu nebudeme, všechno to zmizí.“
Mlčeli jsme dlouho. Pak máma navrhla: „Co kdybychom prodali část zahrady? Nebudeme mít tolik práce a ještě něco zbyde pro děti.“
Táta nejdřív zuřil: „Nikdy! To je naše dědictví!“ Ale pak viděl máminy slzy a poprvé za dlouhou dobu ji objal.
To léto jsme společně rozhodli – část zahrady prodáme sousedovi a zbytek si necháme pro radost. Táta sice brblal, ale nakonec souhlasil. Petr slíbil jezdit častěji a já s dětmi začala jezdit nejen kvůli povinnosti, ale i pro radost.
Zahrada už nebyla jen symbolem dřiny a hádek, ale místem setkávání a smíření.
Někdy večer sedím pod jabloní a přemýšlím: Proč je tak těžké být k sobě upřímní? A kolik tajemství ještě naše rodina skrývá?