Sestřina seznamovací pohroma: Hledání lásky v pražském labyrintu

„Proč jsi zase sama? Vždyť už ti je skoro třicet!“ ozvalo se z telefonu, sotva jsem přijala hovor. Babička Božena nikdy nechodila kolem horké kaše. Seděla jsem na parapetu svého malého bytu na Vinohradech a dívala se na deštivou Prahu. „Babi, já si prostě jen dávám na čas,“ odpověděla jsem unaveně. „Na čas? To už dávno nemáš! Tvoje sestra Tereza už má třetího přítele za poslední rok a ty pořád nic.“

Položila jsem telefon a v tu chvíli mi přišla zpráva od Terezy: „Večer tě vytáhnu ven. Dneska to klapne, slibuju!“ Věděla jsem, že když si Tereza něco vezme do hlavy, není cesty zpět. Byla vždycky ta krásnější, sebevědomější a hlavně – nikdy nebyla sama. Já byla ta rozvážná, co radši četla knížky než flirtovala v baru.

Večer jsme seděly v kavárně Slavia. Tereza se smála na číšníka, který nám nosil prosecco, a já se snažila tvářit nenuceně. „Podívej, támhle ten kluk u okna na tebe pořád kouká,“ šeptla mi Tereza a šťouchla mě loktem. „To je určitě student práv, má ten pohled,“ dodala s úsměvem. Já jen protočila oči. „Terezo, já nechci někoho jen proto, že na mě kouká.“

„Ty to prostě neumíš! Musíš být víc otevřená,“ povzdechla si sestra a už zamávala onomu klukovi. Za chvíli seděl u našeho stolu. Jmenoval se Michal, byl z Brna a studoval opravdu práva. Mluvil hodně o sobě a o tom, jak je těžké najít v Praze normální holku. Po půlhodině jsem věděla, že tohle není ono.

Cestou domů jsem Tereze řekla: „Já tohle prostě nezvládám. Připadám si jako zboží na trhu.“ Tereza se zastavila u tramvajové zastávky a podívala se na mě: „Chceš být sama? Chceš být jako naše sousedka paní Novotná, co má doma jen kočky?“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, proč je pro všechny kolem mě tak důležité mít partnera. Ráno mi přišla další zpráva od babičky: „V neděli přijď na oběd. A přiveď někoho s sebou!“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml mé špatné nálady: „Co je s tebou?“ zeptal se u kávovaru. „Rodina mě tlačí do vztahu,“ přiznala jsem. Petr se zasmál: „To znám. Moje máma už mi domlouvá rande s dcerou své kamarádky.“

V pátek večer mě Tereza vytáhla do baru na Národní třídě. „Dneska to bude jiný,“ slíbila. Seznámila mě s Honzou – byl milý, vtipný, ale když zjistil, že nejsem fanynka fotbalu, začal se bavit s někým jiným. Tereza byla zoufalá: „Ty snad nikdy nikoho nenajdeš!“

V neděli jsem šla k babičce sama. Babička byla zklamaná: „Takže zase nic? Víš, že bych chtěla vidět tvoji svatbu ještě za svého života.“

„Babičko, já nechci svatbu jen proto, abych někoho měla,“ řekla jsem tiše.

Babička si povzdechla: „Já vím, ale svět je zlý na ženy, co jsou samy.“

Celý týden jsem přemýšlela nad tím, proč mám pocit viny za to, že jsem sama. Tereza mi volala každý den: „Musíš to brát jako výzvu! Najdeme ti někoho.“ Ale já už nechtěla hledat.

Jednoho večera jsem šla sama do kina na starý český film. Vedle mě si sedl muž kolem třicítky a usmál se: „Taky chodíte ráda sama do kina?“ Povídali jsme si o filmech, o Praze i o tom, jak je těžké najít někoho normálního.

Jmenoval se Martin a byl grafik. Neptal se mě hned na děti ani svatbu. Jen jsme si povídali a smáli se.

Když jsem to řekla Tereze, byla překvapená: „Takže sis někoho našla sama?“

„Možná ano, možná ne,“ odpověděla jsem. „Ale poprvé mám pocit, že to není kvůli tlaku rodiny nebo společnosti.“

Babička byla skeptická: „A kdy ho přivedeš?“

Usmála jsem se: „Až budu chtít já.“

Někdy večer přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké být sami sebou? Proč máme pocit, že musíme někomu něco dokazovat? Co když opravdová láska přijde až tehdy, když ji nehledáme?